Letos uplyne dvacet let od sametové revoluce. Jak na tuto dobu vzpomíná a jak hodnotí současnou situaci archeolog Jiří Klsák?

My jsme se ho zeptali:
Vy jste byl mezi těmi, kteří v Karlových Varech vysvětlovali principy a základy demokracie, upozorňovali na porušování lidských práv v komunistickém Československu a burcovali lidi z letargie. Co si z té doby vybavujete především?
Hned na úvod musím podotknout, že jsem nebyl tím vůdcem, který hřímal na tribunách, ale ani ten, který stál někde v ústraní a čekal, až se po počátečním riziku naskytne příležitost naskočit do rozjetého vlaku. Ono „vysvětlovat principy a základy demokracie, upozorňovat na porušování lidských práv v komunistickém Československu a burcovat lidi z letargie“ mi zní hrozně oficiálně.
Já jsem se choval vždy kriticky, své pravdy jsem předával svým mladým studentům, ale nikdy jsem s nikým v „odboji“ nespolupracoval, ani se v disidentské společnosti nepohyboval. Ne, že bych se jí vyhýbal, ale nikdy jsem žádnou přímo nepotkal, ale ani žádnou záměrně nevyhledal. Měl jsem své zájmy a v jejich sféře působil. To mi tehdy připadalo dostatečné. Vím, že bych tím tehdejší společnost nerozložil, ale za svou pravdou jsem si stál vždycky.
Když pak přišla doba stále ostřejších střetů tehdejší moci s narůstající nespokojeností, našla mě v karlovarských ulicích. Každý den po práci jsme s kamarády vydávali mezi lidi před poštu, před Perlu a Thermal, chodili jsme cinkat klíčemi po budoucí Masaryčce, ke komunistům. Počasí bylo chladné, typický pozdní listopad, na euforii mezi lidmi to však mělo spíše opačný dopad.
Nikdy už potom jsem mezi lidmi necítil takovou sounáležitost, takovou vzájemnou blízkost a důvěru mezi neznámými na ulici.

Lidé se před hlavní poštou shromažďovali v době, kdy vůbec nebylo jasné, jak celá situace dopadne a zda komunismu v Československu skutečně zvoní hrana. Chtělo to hodně odvahy, vystoupit na veřejnosti s názory, které si do té doby mezi sebou sdělovali jenom šeptem. Co vám tehdy běželo hlavou? Věřil jste tomu, že režim padne?
Sejít se před poštou odvahu asi vyžadovalo, pro lidi, kteří si takové věci hlídali, to bylo téměř nemožné. Ale naštěstí jsou mezi námi lidé spontánní, nezatížení a byli také ti, kteří už ty křivdy a nepravdy nebyli ochotně už dále akceptovat. A mnozí, si myslím, o tom vůbec nepřemýšleli. Doba totiž již více, než nazrála. A já sám? Události se tak hrnuly, že snad ani nebyl čas nad tím přemýšlet. A pak najednou bylo jasno, přece jen bylo zřejmé, že já jsem se tehdy v mozku dění nepohyboval. Že padne režim, přišlo tak nějak až nezvykle přirozeně.

Od té doby uplynulo dvacet let a pro současné mladé lidi je už i sametová revoluce v podstatě historií. Zajímají se o tu dobu? Chtějí informace?
Pro současné mladé lidi je historií i doba mnohem mladší, vždy záleží, nakolik jsou s tou kterou událostí přímo spjatí. To je přirozené, ani mě příliš neoslovovala druhá světová válka. Ti mladí mají vlastní nový svět, ve kterém žijí, a minulost je pro ně velmi často pouze kapitolou v učebnici. S puncem školní povinnosti. Sami od sebe by pravděpodobně pro informace nepřišli.

Jak vnímáte současnou demokracii, kterou leckdo parafrázuje jako demokratismus?
Nejsem příliš nadšen současnou politikou, ani celostátní, ani místní, jež je často jejím odrazem. Má příliš mnoho skandálů, po nichž účastníci svojí roli zamlžují a obhajují, jen aby o získané koryto nepřišli. Skoro nikdo není ochoten přijmout zodpovědnost, což by mi přišlo normální. A boj stran mezi sebou je často na úkor zájmu voličů, nemluvě ani o tom, že se nakonec zavilí nepřátelé stejně dohodnou, jen aby si mohli rozdělit sféry vlivu a byť je i jejich program rozdílný a zášť nesmiřitelná, nakonec mohli spolu spokojeně vládnout. A altruistů jako by mezi politiky nebylo.

Vadí vám, že v Karlových Varech neexistuje jediná připomínka listopadových událostí? Že lidé nemají kde zapálit svíčku?
Připomínka listopadových událostí v Karlových Varech má dodnes charakter ilegální aktivity. Na jednu stranu je dobře, že před monstrózním pomníkem nepochodují vyrovnané vojenské útvary a dlažbu nedrásá těžká technika. Ovšem normální není ani to, že po dvou desítkách let od těchto událostí vzpomínku pořádá opozice a že svíčky lze zapíchnout pouze načerno do zmrzlé hlíny. Ještě že už nechodí strážci a svíčky nesfukují, i když podobný malér jsem před lety také zažil. A je smutné, že takové vzpomínkové místo bude město mít až v okamžiku, kdy jeden z protagonistů tehdejších událostí již není mezi námi.

Kterého politika byste za těch dvacet let viděl rád na radnici znovu? Kdo podle vás obstál a pracoval tak, jak mu velí čest a svědomí?
Na to je mi nesnadné odpovědět. Mně nesedí politika velkých stran a nemám rád strany a hnutí, jež získávají moc populistickou rétorikou. A takových jsme v Karlových Varech zažili požehnaně. A naprosto odpudivá je pro mne účelová a nerozborná politika dvou nesmiřitelných stran. Spíše mi sedí drobná, byť i neviditelná práce pro blaho občana, kterou vidím ve stranách opozičních – jejich politiky bych upřednostnil, aby ukázali, jaký potenciál v nich dříme.
A primátor? Od něj bych očekával nadstranickost, ale ne tu klausovskou. Primátor by neměl být jen idolem žen, ale především reprezentant spokojenosti občanů.

Jste předsedou sdružení Za Krásné Karlovarsko. Proč vzniklo? Měli by se lidé více sdružovat a poukazovat na nepravosti? Nebo opět propadli letargii, případě konzumu?
Občanské sdružení Klub Za krásné Karlovarsko vzniklo se snahou chránit zejména architektonické dědictví města Karlovy Vary, ale bere si na paškál i nešvary v památkové péči a ochraně přírody celého karlovarského regionu. Vzniklo v době, kdy Karlovy Vary stíhala jedna demolice za druhou a zdálo se, že to veřejnost vůbec nevnímá. Úkolem, který jsme si předsevzali, bylo na tyto přehmaty upozorňovat a vstupovat i do jednání, abychom některým předešli. Dnes podobných sdružení vzniká stále více, i když některá z nich jsou pouze jednoúčelová. Myslím si, že každý z nás má právo se vyjádřit k dění kolem sebe, jen tak můžeme hovořit o plně občanské společnosti. Je pravda, že jistě hodně lidí propadlo konzumu, stačí zabrousit do jakéhokoliv z mnoha velkých nákupních center, jistě i spousta lidí propadla letargii z věčného hádání politiků a osobních neúspěchů, ale přesto věřím, že existuje hodně lidí, kteří chtějí něco dělat a díky událostem listopadu roku 1989 to dělají.

Myslíte si, že magistrát skutečně svědomitě hájí to nejkrásnější, co Karlovy vary mají, a tou je architektura?
Karlovy Vary mají více než jen svoji architekturu, mají dary země, mají polohu. Ale podle mého názoru nejsou vždy dobrým hospodářem. Nechci teď upozorňovat na soustavné znehodnocování svého památkového fondu, to je notoricky známé, chci upozornit na megalomanské stavby, jimiž si město znehodnocuje svoje centrum. Stavby, v nichž se bydlení sice prodává s devizou nejkrásnějšího pohledu na město, ale přitom jejich stavbou je tento klenot soustavně narušován. Při dálkových pohledech trpí i přírodní kulisa. A vliv nemalých hmot novostaveb na citlivou geologickou stavbu centra lázní nechci ani posuzovat, to ať posoudí odborníci.

Co byste tomuto lázeňskému městu popřál do dalších dvaceti let?
Citlivé vedení města, uvážlivé politiky, politiku vedenou ku blahu města a jeho občanů. Aby Karlovy Vary zůstaly českým, byť i mnohonárodnostním městem, a ne prvním ruským městem v Evropské unii. Aby vlastní historické Karlovy Vary zůstaly živým centrem a ne městem duchů, kam se po setmění normální člověk bojí vyrazit. Ale hlavně abychom své město dokázali po dvaceti letech ještě poznat.