Dobrý houslař prý potřebuje dlouholeté zkušenosti, kvalitní dřevo a srdce plné trpělivosti. Houslařský rod Pötzlových zřejmě všechny tyto tři věci má, protože i v dnešním moderním světě si dokázal udržet takovou profesi, jakou je právě houslařina. Umělecké řemeslo, jež v Karlovarském kraji nemá pořádné zastoupení, dokázali předat z generace na generaci a vyrábí dodnes.


Na Karlovarsku bychom našli zřejmě jen tři profesionální houslaře. Dva z nich patří do rodiny Pötzlů.
Jan a David Pötzlovi se věnují výrobě houslí, viol, violoncell, restaurování starších kusů, a dokonce i výrobě smyčců. Otec a syn pokračují v tradici, kterou jim předal jejich děda Josef Pötzl. O tom, jestli houslařský rod bude pokračovat, rozhodne budoucnost. Vlastní děti totiž k řemeslu nenutí. Dřeva pro výrobu nástrojů by přitom rodina měla i pro další dvě generace.


„Svým dětem nechávám volnou ruku. Starší syn už dílnu navštěvuje, jako jsem to kdysi dělal já u svého otce. Nejsem ale zastáncem názoru, že by v tom, co děláme, museli pokračovat. Naučím je vše, co jsem převzal, protože je to krásná práce. Já sám si ale uvědomuji, jaká úskalí v sobě skrývá. Všechno má své pro a proti, houslařina je krásné povolání, nicméně vím, že snadnější je ji mít asi jako koníček. Uvidíme, jak se děti rozhodnou," říká houslař David Pötzl.
Houslařská dílna, která je provoněná lakem i propolisem, v sobě ukrývá léta precizní práce. Představa manufakturní výroby je pro mistry nemyslitelná. Své hudební nástroje mají vymazlené od samotného základu. Spodní javorovou i vrchní smrkovou desku houslaři pečlivě ručně vydlabou, ohoblují, a dokonce ji musí vyladit do potřebné frekvence. Ve smrkové desce je navíc potřebné vyřezat EFFA, která jsou jedním z podpisů houslaře. Důležitou součástí je i správná instalace duše a kobylky, ty mají výslednou podobu zvuku. Dokáží mít pozitivní i negativní dopad na výborný zvuk.

Každá dílna, každý houslař má několik svých znaků rukopisu, mezi ně patří EFFA, výložka, která je umístěná na okrajích vrchní i spodní desky, šnek, a dokonce i lak, který si mistři sami namíchají.
„Každý houslař má svůj lak. Náš děda měl housle například světle hnědé. Můj otec v této podobě laku pokračoval, ale pak jsme volili i tmavší variantu hnědé, kaštanové barvy. Laky si mícháme sami, právě proto také patří mezi houslařské specifikace," doplnil houslař.
Podle něj je snadné nazvat se houslařem, ale ne každý, kdo opustil houslařskou školu, je automaticky houslařem. Jak sám říká, v minulosti bylo normální cestovat, sbírat zkušenosti, učit se u ostatních mistrů a postupně získávat dobré jméno. Dnes je ale situace mnohdy opačná. Rukopis houslaře přitom určuje nejen zvuk, ale i budoucí cenu.


„Když se podíváme do historie houslí, například stradivárek, zjistíme, že hodnota je nevyčíslitelná. Důvodem je právě autor. Lidé hledají levnější variantu nástroje, přitom investovat do kvalitního nástroje je mnohdy jako zakoupit vzácný obraz. Hodnota nástroje má spíše vzestupnou formu, než že by tomu bylo naopak," vysvětluje Jan Pötzl.
Zkušenosti světové i oblastní, tradiční i moderní a účast na houslařských soutěžích. Právě to je základ houslařské budoucnosti, když pomineme šikovné ruce umělce a velký dar trpělivosti.

Autor: Klára Čurlinová