Deník oslovil odborníka přes dětskou duši zkušenou dvaašedesátiletou pedagožku, kurátorku pro mládež a novinářku Jaroslavu Rymešovou z Chebu. Té položil otázku ´ jak ona vnímá vývoj vánočních dárků a jejich hodnotu?´

Dárky byly vždycky dárky, ať to bylo před padesáti, třiceti lety nebo třeba před rokem. Pro děti jsou vždy tím nejdůležitějším, na co se těší. Jako dítě jsem se vždy trochu zlobila na rodiče, když slavnostní večeři dle mého schválně protahovali. A ono to bylo schválně právě kvůli tomu, abychom si to nejkrásnější těšení se co nejvíce užili. Nepamatuji si dárek, který by mi nějak mimořádně utkvěl (možná sáně s berany, když mi bylo asi pět, nebo svítící panenka, kterou mi vyrobil kamarád a má první láska Pepík Veska, bylo to někdy v šesté třídě), ale utkvěla mi právě ta kouzelná atmosféra, která ten večer provázela.

Pak přišly vlastní děti a historie se opakovala. Vlastně to bylo stejné, třebaže dárky už byly o něco nákladnější. Protahovali jsme večeři, kluci nervózně nadskakovali a pokukovali po dveřích, kdy že už ten Ježíšek zazvoní. V téhle fázi jsem učinila jednu osobní zkušenost: kvantita není totéž co kvalita. Ve snaze udělat Vánoce co nejlepší jsme nejen já, ale i příbuzní kolem nakupovali a nakupovali a nakupovali dětem: čím víc, tím líp. Omyl. Když tak jedny Vánoce seděly pod stromkem v haldě dárků chvatně vybalovaných z pomuchlaných papírů, jeden ze synků se trochu zklamaně rozhlédl kolem a otázal se: „A to už je všechno?", pochopila jsem, že tudy cesta nevede.

Teď kupuji pro vnoučata. Bydlí daleko, vidíme se jen párkrát do roka, a tak, ovlivňována komercí, znovu podléhám falešné iluzi, že čím víc jim toho nakoupím, tím krásnější budou mít Vánoce. Už teď se trochu obávám, že mne brzo z této naivní představy vnuci také vyvedou. Čím dřív, tím líp pro mě.

Vedu kroužek tvůrčího psaní na Základní umělecké škole Františkovy Lázně. Zadala jsem teď téma ´Vánoce´. A tyhle ´moje´ děti, a jsou mezi nimi i žáci vietnamští, Vánoce bez výjimky milují, a dárky přitom u nich významnější roli nehrají. „Vánoce jsou o tom, že je slavím s rodinou z lásky…" Julka (12 let), „Vánoce jsou o tom, že jsme všichni šťastní…" Linda (13 let), „To nejdůležitější, co dostanete, jsou vzpomínky…" Pavlína (12 let), „O Vánocích nejde jen o dárky, ale o všechno, co k nim patří: sníh, cukroví, televize…" Aneta (13 let), „.Jsem šťastná proto, že se mi maminka snaží plnit sny…" Terezka (14 let).

Protože již pamětnicí jsem, měla bych mít co porovnávat…, ale ať lovím v paměti, jak chci, ono toho zase tolik není. Idylické Vánoce s koledami a betlémy, rozsvícené kostelíky a rodiny spěchající na půlnoční, ještě tak zřetelně spjaté s jejich podstatou spočívající především v křesťanských kořenech, znám sama už jen z literatury a pak z Ladových obrázků. Mívám dojem, že tyhle obrázky má hluboko v sobě zapsané drtivá většina z nás a snažíme se je na sklonku roku vyvolávat, a to i v tom stále se stupňujícím komerčním třeštění. Hledáme stále krásnější ozdoby, rafinovanější pochoutky, dražší dárky a stále přitom jaksi cítíme, že to není ´ono´. Je to jednoduše tím, že už zbyly jen ty obrázky, jejich podstata se kamsi vytratila, duchovní rozměr se nám scvrkl do pozlátek a blikajících žárovek. Jo, a ještě do televizních pohádek a svátečních pořadů, za které ale dík, protože zčásti ducha Vánoc zachraňují a udržují při životě.

Takže krásné a pohodové Vánoce úplně všem.