Sedláček žil běžný rodinný život. Velmi se věnoval hudbě, hrál na koncertech například s kapelami Drsoň nebo Kanystr, a i to mělo spojitost s jeho osudem v srpnu v roce 1998. „Jel jsem jako spolujezdec na vystoupení do Horažďovic. Utrhla se s námi v zatáčce krajnice, jak jsme padali, tak jsem se chytl za kraj okýnka. Větev mi vytáhla ruku ven, auto mi dopadlo na ruku a sloupek auta mi ji v podstatě vytrhl z těla ven, auto se po ní pár metrů kutálelo,“ popsal svůj hrůzný zážitek Sedláček.

ZÁNĚTY PUTOVALY Z RUKY DO NOHOU

Tím však vše jen začalo. Jezdil z jedné nemocnice do druhé. „Jelikož nebyla rána dobře vyčištěná a možná i z nějakých dalších důvodů, začal mi v těle putovat zánět. Kromě toho, že jsem měl utrhané svaly a přetrhané nervy do ruky, objevila se mi ještě žloutenka typu B, tak mě vezli do Plzně na infekční. Bohužel po žloutence nemůže člověk několik měsíců do narkózy, tak se nemohlo s rukou nic dělat. Původně se mluvilo i o amputaci, ale podařilo se mi ji rozhýbat, ale mám omezený pohyb na 30 procent. Hlavní je, že ji mám a můžu s ní ledacos dělat,“ byl rád Sedláček.

Záněty mu v těle ale zůstaly a putovaly až do nohou, kde způsobily největší problémy. Střídavě chtěli lékaři Sedláčkovi amputovat levou či pravou nohu. Nakonec se zánět usadil v pravé noze pod kolenem až ke kotníku. „Museli mi nohu čistit, kdy ji stahovali z kůže jak králíka. Takhle jsem byl jedenáctkrát na sále každý den. Následovaly plastiky, kdy mi brali kůži z jiných částí těla a vraceli na nohu. Přesto se ale objevil zánět kostní dřeně. Prožil jsem i další nemoce a nedávali mi lékaři moc šancí, měl jsem být umístěn do centra na dožití. Tam jsem ale nechtěl,“ vzpomínal Sedláček.

Ten ale nic nevzdal. Snažil se dát do kupy. Hýbal se, jezdil na kole a podobně. Bohužel se ale jeho stav zhoršoval a už se nemohl hýbat bez ortézy. Navíc si skřípl nerv v kyčli, takže strávil další čas v nemocnici a zhoršila se mu i chůze. „Od té doby jsem už nebyl schopný ani nastoupit do autobusu. Bylo to hodně bolestivé. Navíc jsem byl kvůli neustálým zánětům neoperativní. Postupem času jsem se nějak rozhýbal, jezdil jsem autem, ale stav se stále zhoršoval. V roce 2017 se mi dokonce dvakrát stalo, že jsem nedokázal vyjít schody k domu, byla to tak velká bolest,“ připomněl nemilé chvíle Sedláček.

542 DNÍ DOMA

Vše vyvrcholilo 24. září 2017, kdy se Sedláček účastnil akce Víkend otevřených ateliérů v Plzni. Vystavoval své obrázky a musel tam dojíždět. Vysílilo ho to ale natolik, že to byl poslední den, kdy byl naposledy venku. Pak už se bál vyjít na schody, měl další zánět a začal se bát, že se nedostane dovnitř ani ven. A tak byl od 24. září 542 dní zavřený doma. Zachránili ho až věrní kamarádi, kteří mu pomohli. „Kluci mi koupili plošinu, abych pomocí ní mohl sjíždět schody. Mohl jsem ven, ale zjistil jsem, že nevím, co tam mám dělat. Doma jsem se cítil bezpečně. Kluci mi sehnali i elektrický vozík, takže mohu pomocí něj jezdit po městě,“ radoval se Klatovan.

Během své nemoci ale zjistil i další neblahé věci, které invalidy potkávají. „Zjistil jsem, že invalidé jsou velkým byznysem, vše je tak strašně drahé. Invalida ale nemůže přemýšlet, jestli to chce nebo nechce, protože on to potřebuje. Jen boty pro invalidy, které potřebuji já, stojí 16 až 18 tisíc korun, 90 % z toho platí stát a zbytek invalida, ale i tak je to velká částka. Například plošina s různými úpravami vyšla na statisíce. Nevím, kde bych na to vzal. Mám ale skvělé kluky muzikanty, kteří se rozhodli, že to tak nenechají a pomohou mi,“ pochvaloval si blízké Sedláček.

Hlavním tahounem myšlenky byl Petr Říha a další muzikanti. „Moc mi to pomohlo. Učil jsem se jezdit s vozíkem, což nebylo také vůbec jednoduché, musel jsem si zjišťovat kam se s ním dostanu, kudy mohu jezdit, ale konečně jsem se mohl dostat ven a mezi kamarády,“ neskrýval radost muzikant.

Nabilo ho to natolik, že si začal hledat činnosti, kterými by zabral volný čas. Od mala maluje, tak v tom pokračuje i nyní. Pustil se do výroby náramků, náušnic z kamínků, orgonitů, svíček, mýdel a podobně. „Dělám hlavně pro kamarády, neprodávám to. Kamarádi mě drží nad vodou,“ uzavřel Sedláček.