Ve své kariéře toho jednapadesátiletý muzikant kapely Seven dokázal opravdu mnoho. Hrál například s rockovou babičkou Doro Pech nebo se Scorpions. Zájem přitom o něj měli například i Limp Bizkit a další světové kapely.

Letošní festivalová sezóna skončila. Jaká byla pro skupinu Seven a co vás po ní ještě čekalo?
Byl to krásný rok a moc jsme si ho užili a ještě užíváme. Po skončení festivalové sezony nás čekalo ještě 10 koncertů. Připravujeme nové CD a makáme na akustickém provedení Seven a hosté.

Loni jste představili nové CD s názvem Můry. Tak jaký mělo úspěch u fandů?
CD Můry se nám asi fakt povedlo a sklidilo u fanoušků i promotérů velký ohlas. Jsme za to moc šťastní a moc všem děkujeme, že přes tak obrovský počet kapel si koupili naše CD a LP.

Co chystá kapela Seven přes zimu a v novém roce?
Koncertujeme a připravujeme se na natáčení nové desky. Vybíráme z nových nápadů a tvrdě na nich pracujeme. Po Novém roce bychom chtěli začít natáčet, teda pokud vše stihneme a budeme spokojeni s tím, co vytvoříme. Dále připravujeme průřez písněmi z desek Seven v akustické podobě a v jiném kabátě, se smyčci, dechy a piánem. Chtěli bychom s tím vyrazit na podzim 2019. Připravujeme také novou velkou scénu na festivaly a domlouvám krátké zahraniční turné.

Jak vypadá tvůj běžný den a kolik hodin denně zkouší jeden z nejžádanějších a nejúspěšnějších českých kytaristů? Vzpomeneš si ještě na své první hudební krůčky?
Já jsem začal s hudbou velmi pozdě, žil jsem jen sportem, hlavně hokejem, hrál jsem do čtrnácti let za HC Motor České Budějovice. Když jsem musel v patnácti ze zdravotních důvodů skončit, tak jsem úplně a naprosto propadl hudbě. Nebylo chvíle a okamžiku, kdy bych nebyl s kytarou. Nikdy jsem nebral cvičení jako nutnost, ale jako radost a dar.
Můj den vypadá jako jakýkoliv den někoho jiného. Ráno vstanu a jdu běhat. Někdy jen procházka se psem, snídaně a pomazlení s kytarou, jen tak si zahraji pár akordů. Pak jsem celý den mezi hudebními nástroji, takže každou chvilku držím kytaru v ruce a mohu hrát skoro osm hodin v kuse, vždy podle potřeby. Intenzivněji cvičím, když se připravujeme do studia, nebo na turné. Vždy je důležité, jak se k tomu, co děláme, přistupuje. Je důležité mít systém, jak cvičit, a dělat to pečlivě. Není to o stráveném čase, ale preciznosti práce, i když čas a vyzrálost jsou vždy znát. Odpoledne většinou zkoušíme a navečer, když to stihnu, tak jdu ještě s pejskem se projít. Večer si dám rád skleničku vína a ještě hodinu trénuji hraní stupnic. Hodinu před půlnocí pak už chodím spát.

Co dělá Honza Kirk Běhůnek, když nehraje na kytaru?
Miluji přírodu, takže když nedělám, co je potřeba doma či na zahradě, jsem pořád v lese, někde v přírodě. Rád chodím na ryby, ale vše, co chytím, tak pouštím. Jen se snažím rybu přelstít a pak ji zase pustím. Mám moc rád sport, tak si občas chodím zahrát hokej s bývalými hokejisty. Chodím běhat a začal jsem trochu jezdit na kole.

Neodmyslitelně patříš k Rockovým sadům, kraslickému festivalu. Příští rok při nich bude pořadatel a tvůj dobrý kamarád Honza Zmrzlý slavit šedesátku. Jak vnímáš nadšence, jako je Honza, který vlastními silami festival připravuje?
Honza Zmrzlý je nejen velký fanoušek hudby, ale velmi úžasný a skromný člověk. Rokenrol dnes nemá na růžích ustláno a o to více je obdivuhodné, že existují lidé, jako je Honza. Každý rok se snaží Rockové sady posunout a přiblížit lidem jak mladé a zajímavé kapely, tak se snaží dovést nějakou hvězdu. Bylo by fajn, kdyby Honzu, a nejen jeho, více podpořili sponzoři, malí dárci, město, aby kultura obecně nezanikla a opravdu jsme jen neseděli v hospodách a nežili ze vzpomínek, protože je u nás tolika talentovaných lidí. A je velká škoda, že nemají možnost ani třeba prostředky na to, se prezentovat. A nemyslím tím jen hudbu.

V hudbě jsi toho dokázal již mnoho. Je ještě nějaká meta, kterou bys chtěl pokořit?
Pro mě bylo vždy jediným snem moci hrát, což se mi splnilo. To ostatní byl a je už jen bonus. Myslím si, že každý člověk by si měl plnit své sny a touhy, a všem to z celého srdce přeji. Mám takový svůj recept, že vše, co uděláš, se ti vrátí a někam tě posune, a i kdyby ne, tak se z tebe díky té práci a času, které tomu věnuješ, stane lepší člověk. Nic se neděje jen tak, čím více pracuješ, tím více se může vrátit. Víra mě vždy posouvala dál a dál a tím, že jsem neskutečně na sobě pracoval, se mi plnily sny. Přání a touhy, o kterých jsem si nedovolil ani snít… Mám ještě metu, kterou bych si chtěl splnit, a na jedné už jsem docela blízko, ale nechci nic zakřiknout.

Co pro tebe po všech těch odehraných letech hudba znamená? A čeho si za svoji kariéru nejvíce vážíš?
Je to radost a jsem moc šťastný, že mohu hrát, potkávat úžasné a fajn lidi. Je to dar a já si toho nesmírně vážím. Není většího koncertu ani menšího, vážím si každého fanouška a je jedno, jestli jich tam je 30 tisíc, nebo jeden. Nejvíc si vážím fanoušků, kteří mi umožnili hudbu dělat. To, jak se ke mně chovají a jak mě podporují…

Jaké je pro tebe kouzlo sedmistrunné kytary, jaké možnosti to pro hudební vyjádření přináší?
Kytara je jen nástroj, jako malíř má štětec a řezbář dláto. Je to prostředek na vyjádření a co cítíš. To, kolik máš strun, asi nemá moc velký vliv, protože buď ten nápad je dobrý, nebo ne, a počet strun to neovlivní. Přesto díky kytaře od Steva Vaie, kterou miluji, se odehrálo vše ostatní a jsem za to moc šťastný, mělo to tak asi být. Mám i osmistrunnou a možná že ji příští rok přivezu do kraslických sadů.