Právě přežvykuji na jazyku záhadné slovo – LÁSKA. Co o lásce vlastně víme, jak ji poznáme a kde ji máme hledat?

Láska, už to slovo samo o sobě zní, že je to něco záhadného a lidského. Snad vzájemné spojení dvou duší? Lze vůbec tvrdit, že láska je jen zmatené vzbouření hormonů (jak já obvykle říkám – chemická reakce) na základě sympatií? Kdo vás zaujme na první pohled? Člověk, který má vtipné vystupování, je moderně oblečen a nemá ani chybičku na kráse? Mně přijde takový člověk docela ‚umělý‘. Nebo tichý, nevýrazný človíček? Podle mě vás spíš upoutá první varianta.

Pokud se tedy člověk ‚zamiluje‘, kolik potřebuje času na to, aby si svoji ‚lásku‘ dokázal ‚zrentgenovat‘ i zevnitř? 5 minut, 5 měsíců, či 5 let?
Proč tedy i po pěti letech vás vaše ‚láska‘ zradí, ztratí o vaši lásku zájem a zjistí, že vás vlastně nemiluje? Že by opadla už vlna sympatií? Můj názor je takový, že člověk se nemůže vázat láskou jen k jednomu člověku, protože když o něj ten druhý ztratí zájem, cítí se sám, nešťastný… a bez lásky…
Zamyslela jsem se i nad milostnou větičkou: „Dal(a) bych za Tebe ruku do ohně!“ co tím chce člověk vyjádřit? Že toho druhého miluje? Nebo je to jen křehoučká hra na city toho druhého? Takový člověk může být i láskou nemocný. Dle mého názoru soudím, že člověk je láskou nemocný tehdy, když ve své lásce nevidí žádné chybičky a sám si nalhává, že je jeho LÁSKA dokonalá.

Existují tisíce napodobenin lásky, ale pravá je jen jedna. Ze všech lásek je tou nejupřímnější a nejčistější láskou – láska mateřská. Každá maminka miluje své děťátko, protože její dítě je vlastně kus z ní. Z lásky mateřské vyzařuje štěstí i strach o toho druhého. Maminku má každý jen jednu, ale její láska je věčná. Když má člověk starosti, je v nesnázích a cítí se bez lásky, vždy najde pochopení u své maminky.

Ze zklamané lásky nás vyléčí pouze čas, jenž nám poskytne příležitost popřemýšlet nad tím, proč se nám vztah nepovedl, případně kde se stala chyba. Není dobré dávat za vinu sobě, že náš vztah ztroskotal, protože se může stát, že se člověk začne utápět v sebelítosti plné bezmoci.
Řekla bych, že láska není žádná procházka růžovým sadem, ale ať by byla naše láska sebehloupější, stojí za to, protože člověk nemá nikdy jistotu, kdy opět vzplane mezi dvěma lidmi takto křehoučký a tajemný cit.