Drosera je od roku 2009 členem Národní sítě záchranných stanic pro oblast Karlovarského kraje. Funguje jako nekomerční zařízení založené jen na dobrovolnosti. Správce ani členové tohoto zařízení nejsou finančně ohodnoceni a nepobírají mzdu. Otcem myšlenky a zakladatelem je Vladimír Tomáš Smolík, který na stanici působí už šestnáctým rokem.
Byl letošní rok na záchranné stanici jiný než ty předchozí?
Ani bych neřekl. Zvířata jsme přijímali ať byl covid, nebo ne. Na chodu stanice se nic nezměnilo, ta jela naplno celý rok, sedm dní v týdnu. Jedinou změnou možná bylo, že můj kolega Vilda Babič z Karlových Varů, který chodí mezi školáky a důchodce se sovou pálenou, musel počkat, až se uvolní opatření. Každý, koho navštívili, ji mohli nejen vidět, ale dokonce si ji posadit na ruku a pohladit. Zážitek je to ohromný jak pro seniory, za nimiž chodí, tak pro děti v mateřských i základních školách. Lidé reagují naprosto úžasně. Je úplně jedno, jestli je to dítě, dospělý nebo senior. Se Sovíkem, jak se soví mládenec jmenuje, se zvedl i zájem školáků a chtěli vědět vše. Jako zpestření teorie je to ideální.
close
info
Zdroj: Deník/Roman Cichocki
zoom_in
Letos prošlo záchrannou stanicí 432 zvířat. Mezi nimi i černý čáp, který zůstane.
Kam až jezdíte pro živočichy?
Nejdál to máme necelých sto kilometrů tam a sto zpátky. Na Karlovarsku, pokud může, mi pomáhá kolega Vilda. Na Chebsku už mají svou stanici, totéž dole na Plzeňsku. Pokud zde nejsem nebo mám výjezd, je možné dát živočicha po telefonické domluvě či oznámení do animal boxu. Byl to takový malý nápad, ale docela se ujal a lidé to využívají. Bohužel v minulosti tam někdo zanechal i štěně, což nás překvapilo. Letos naštěstí nic takového nebylo. Animal box je tu šest let a a za tu dobu do něj lidé umístili 320 zvířat.
Jací živočichové stanicí projdou nejčastěji a kolik jich zde končí natrvalo?
Zhruba 70 procent živočichů se vrací do přírody. Dokrmíme, uzdravíme a jdou. Hlavně mláďata. Lidi sbírají malé ptáčky, rorýse, poštolky… A pak ježky.
Nad stanicí je nový altán. Čemu slouží?
Na stanici jako takovou se lidé dostanou po předchozí domluvě, jinak ne. Kolem stanice je naučná stezka, která ukazuje život zvířat v lese či přírodu jako takovou. Jsou tu různé interaktivní prvky či dřevěné tabule pojaté jako pexeso. Právě pro lidi na procházce jsme zde chtěli udělat altán k posezení na odpočinek či svačinu. Doufáme, že zde vydrží bez újmy.
Právě pro veřejnost měl být projekt, kdy bude část stanice zpřístupněna…
Ano, to bylo v plánu, ale vše je o financích. V tomto případě by bylo lepší udělat celý projekt najednou. Když jsme o tom uvažovali a plánovali, přišel covid. Jak to dopadne, uvidíme. Mysleli jsme na venkovní sezení s promítáním o životě na stanici. Chtěli jsme na místo také umístit dvě voliéry se živočichy, kteří nám tu zůstávají, ale zatím je vše ve hvězdách.
Měli jste letos nějakého nezvyklého zvířecího pacienta?
Třeba kriticky ohroženého bukače velkého. Byl u nás zhruba dva měsíce. Krmili jsme ho a poté jsme ho vypouštěli zpět do přírody v lokalitě u Chodova. Dalším byl třeba čáp černý, který je nyní na zazimování v chebském domě dětí a mládeže. My bychom mu nestačili do zimy postavit odpovídající zázemí. Ale vrátí se k nám, protože měl devastující zlomeninu křídla a už nemůže létat. Chlapi, co pracovali v lese, nám donesli tři čapí mláďata. Bylo to v období bouřek a krupobití, kdy našli hnízdo spadlé a vysypané na zemi. Čápi byli tři. Nejmladší to nepřežil, druhý byl tento se zlomeným křídlem a ten třetí tu byl také. Po pár dnech se uzdravil, nabral sílu a odletěl. V poslední době čápů černých přibývá, stejně jako luňáků, kteří před 15 lety nebyli téměř k vidění. Tomu, co se nám vrátí, bych chtěl nechat volný pohyb po stanici. Létat nemůže, tak ať tu chodí. Jmenuje se Vendelín a na jméno i slyší.
Velkým oblíbencem je vydra Boženka. Jak se jí daří?
Výborně. Je tu už rok a i ona musí zůstat. Přišla o rodiče. Jak, to si můžeme jen domýšlet. Pochází z jedné malé vesničky, kde se jí ujal hodný myslivec. Díky mu za to. Jenže Boženka rostla a měla stále větší nároky. Takže nám zavolali a požádali nás, zda bychom se jí neujali. A teď doslova řádí u nás na stanici.
Váš kolega Vilém Babič sklidil úspěch s adventním kalendářem pro pomoc stanici…
Ano. A rád bych se podělil o jeho vyjádření k celému nápadu: "Když jsem přemýšlel, čím zpestřit prosinec, nápad s adventním kalendářem se mi zdál jako dobrý. Věřte, že jsem měl obavy, zda to vůbec někoho zaujme a co do kalendáře dát. Jenže od chvíle, co jsem nápad sdělil manželce, se to rozjelo. Plno kamarádů se přihlásilo, že by rádo přispělo svým výrobkem do kalendáře. A tak se taky stalo. Proto všechno mimo kalendáře a certifikátů jsou domácí výrobky. Třeba malé sovičky pro štěstí, které byly u každého dárku, dělaly děti z přírodovědného spolku Alauda Sedlec, vedeného Frantou Volencem. A samotná aukce? Moc vám děkuji. Byli jste skvělí a úžasní. Hned po pár dnech jsem viděl, že mě nenecháte na holičkách a podle odezvy vás aukce bavila. Takže klobouk dolů a ještě jednou velký dík všem, kteří nám přispěli do aukce a obrovský dík všem, kteří se aukce zúčastnili."
