"Na chodu stanice se sice nic nezměnilo, jela naplno celý rok, sedm dní v týdnu, ale dostali jsme se do podvědomí více lidí díky záchranně vlka. Dali jsme mu jméno Bubla. Má se skvěle. Až budou nová videa, určitě je zveřejníme. Zatím ještě stále rehabilituje a je opečováván u kamarádů v záchranné stanici ve Vlašimi. Jak se nám podaří dokončit výběh a hlavně kamerový systém, budeme řešit další postup. Děkujeme všem za podporu a zájem o Bublu i ostatní naše pacienty," říká Vladimír Tomáš Smolík ze záchranné stanice.

Záchranáři z bublavské Drosery konzultují všechny kroky s operujícím lékařem i lidmi, kteří se vlkům věnují celý život. Prozatím mu chystají rehabilitační výběh, který bude velký zhruba dva tisíce metrů čtverečních. Pokud se podaří jeho návrat do přírody, bude zařízení sloužit pro jiné hendikepované šelmy. "Vlkům a jejich žití v České republice rozumí málokdo. Snažíme se čerpat informace od opravdových odborníků. Obrátili jsme se proto na Tanju Askani. Ta se věnuje v největším severoněmeckém Wildparku práci s vlky, kteří ji fascinovali od dětství a opravdu jim rozumí. S ní také budeme konzultovat i další postup s Bublou," upozorňuje Smolík.

"Vlk se stal doslova mediální celebritou, ač o takovou slávu jistě nestál. Jeho případ budí mnoho kontroverzních názorů a projevů a vyvolává bouřlivé diskuze i mezi samotnými ochránci přírody. Jak už to bývá, každý Čech je rázem odborníkem na to, co se má s vlkem stát," míní Kateřina Červenková ze záchranné stanice ve Vlašimi, která má jako jedna z mála profesionální vybavení a odpovídající prostory pro rekonvalescenci i takových zvířat jako je vlk. "Navíc má přímo v našem areálu ordinaci zkušená veterinářka. Když k tomu připočteme ještě profesionální a odhodlaný tým zvířecích záchranářů, můžeme kolegům z Drosery Bublava alespoň dočasně pomoci a vystřídat je v péči o vlčího pacienta, než si zařídí vše potřebné," konstatuje Červenková. Podle ní se ozývají různé hlasy, že zachraňování takto těžce zraněného vlka nemá smysl, že měl být utracen a podobně. "Jistě za tím stojí i dost rozumné argumenty. Já si ale myslím, že o osudu zvířete mají rozhodovat ti, kdo na sebe vzali tíhu zodpovědnosti za něj, to jest sdružení Drosera a samozřejmě veterináři. Lehké rozhodování to jistě není. My v ČSOP Vlašim o tom naštěstí rozhodovat nemusíme a osobně bublavským kolegům vůbec nezávidím," dodala.

Záchrannou stanicí v Bublavě prošlo letos zhruba 500 zvířat. Většina z nich se vrací do přirozeného prostředí, ale některá zůstanou už natrvalo. Rozšíří tak zdejší rodinu zvířat, která se už přes svá vážná poranění či jiný handicap nemohou vrátit zpět do přírody. Drosera je od roku 2009 členem Národní sítě záchranných stanic pro oblast Karlovarského kraje. Funguje jako nekomerční zařízení založené jen na dobrovolnosti. Správce ani členové tohoto zařízení nejsou finančně ohodnoceni a nepobírají mzdu. Otcem myšlenky a zakladatelem je Vladimír Tomáš Smolík, který na stanici působí už sedmnáctým rokem.

Pokud záchranáři na Bublavě nejsou nebo mají výjezd, je možné dát živočicha po telefonické domluvě či oznámení do animal boxu. Byl to takový malý nápad, ale docela se ujal. Bohužel v minulosti tam někdo zanechal i štěně což i samotné záchranáře udivilo. Animal box funguje už sedmým rokem, za tu dobu do něj lidé dali přes 300 zvířat. Zhruba 70 procent živočichů, kteří se v bublavské Droseře objeví, se vrací do přírody. "Dokrmíme, uzdravíme a jdou. Hlavně mláďata. Lidi sbírají malé ptáčky, rorýse, poštolky… A pak ježky," říká Smolík.

Velkým oblíbencem je vydra Boženka. Ta je ve stanici už druhým rokem a daří se jí výborně. I ona musí zůstat. Přišla o rodiče. "Pochází z jedné malé vesničky, kde se jí ujal myslivec. Díky mu za to. Jenže Boženka rostla a měla stále větší nároky. Takže nám zavolali a požádali nás, zda bychom se jí neujali. A teď doslova řádí u nás na stanici," dodává Smolík.

Velký úspěch mají i návštěvy Vildy Babiče, který Droseře pomáhá, ve školách a zařízeních pro seniory. Chodí tam se sovami pálenými Agátkou a Johankou. "Každý, koho jsme navštívili, je mohl nejen vidět, ale dokonce si je posadit na ruku a pohladit. Zážitek je to ohromný jak pro seniory, za nimiž chodíme, tak pro děti v mateřských i základních školách. Lidé reagují naprosto úžasně. Je úplně jedno, jestli je to dítě, dospělý nebo senior. U školáků se například zvedl zájem o život sov a chtěli vědět vše. Jako zpestření teorie je to ideální," uzavírá Babič.