Byl příjemný červencový večer roku 1996, kdy se Miroslav Hrbek sešel s kamarády. Cestu domů si sám krátil kolem železniční trati v ovíněné náladě. „Upadl jsem ve chvíli, kdy jsem přecházel koleje. A právě v tu chvíli jel kolem vlak,“ vypráví.

Probudil se až ráno na oddělení ARO v Mariánských Lázních. Bez obou nohou. „Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím v nemocnici. Pak mi došlo, že nemám nohy,“ vzpomíná. „Naštěstí mám povahu, že beru život, jak přijde, tak jsem nepropadal panice. Paradoxní ale je, že kromě těch nohou mi nebylo nic, měl jsem na těle pouze slabé škrábance,“ pokračuje.

V té době žil s přítelkyní a jejím malým synem. Sám byl rozvedený a s předchozí ženou měl dvě děti. „Přítelkyni jsem rovnou řekl, že se mnou nemusí zůstávat, i když mi to nabídla. A vidíte, dnes jsme spolu dvacet tři let a máme dvě další děti,“ svěřuje se.

Počátky s těžkým postižením byly samozřejmě náročné. Po měsíci v nemocnici naštěstí dostal byt pro handicapované v Chebu. „Člověk není připraven. Vše je hrozně těžké. Každá maličkost, od vaření a hygieny, donesení věcí… A přitom nechcete být okolí na obtíž. A tak musíte začít fungovat,“ říká.

Ilustrační foto
Obnova letního tábora vyšla na 48 milionů korun

Tehdejší protézy nebyly příliš zdařilé, a tak je Miroslav přestal nosit. Dnes je už nemůže užívat, protože se mu za léta nepřetržitého sezení zkrátily šlachy v tříslech.

Stal se úspěšným sportovcem, a to právě díky svému handicapu. Nyní je trenérem a zároveň hráčem sledge hokejového družstva Sharks z Karlových Varů.

„Byl jsem odjakživa fanda do sportu. Nic mě ale nenadchlo. Až jsem viděl sledge hokej na paralympiádě v Naganu. V roce 2002 se dostal k nám a já hned začal zjišťovat, jak ho začít hrát. No a o rok později mi volal sledge hokejista Martin Froust z Karlových Varů, zda bych se k nim nechtěl připojit. Je to pořádná makačka na ruce,“ říká hokejista, který se jimi při zápase na ledě odráží.

Dvakrát s reprezentací skončili druzí na mistrovství Evropy, dvakrát čtvrtí na mistrovství světa, dvakrát byli pátí na paralympiádě. Čtyřikrát se karlovarští Sharks stali mistry republiky. „Je mi padesát čtyři a do hokejového důchodu se zatím nechystám. Chci hrát co nejdéle. Mojí velkou výzvou je teď mistrovství Evropy ve Švédsku,“ dodává sportovec, pro něhož největším zážitkem a poctou bylo, když se stal vlajkonošem na paralympijských hrách v Koreji.