Už u jeho zrodu před 23 lety stála Andrea Burešová. Jak vznikl soubor i jeho název, jak se vypracoval k mistrovským titulům i to, jak ona sama zvládá náročnou práci vedoucí, choreografky, porotkyně i viceprezidentky České taneční organizace, prozradila v rozhovoru.Mirákl je v současné době bezesporu nejúspěšnějším tanečním souborem v našem kraji.Zdroj: archiv Miráklu

Prozradíte, co vás před 23 lety vedlo k založení Miráklu? Pokud vím, jste profesí učitelka češtiny a společenských věd.
Víceméně jsem vždy tančila. Jako první to byly latinskoamerické tance a v Sokolově jsem pak se skupinkou podobných nadšenců založila soubor scénického tance. Za studií na vysoké škole jsem opět tíhla více k latině. Na začátku mé pracovní kariéry jsme pořádali hodně akcí a chybělo nám vždy vystoupení nějaké skupiny. Tak jsem tenkrát založila Mirákl. To byl rok 1994 a naší inspirací byly především hudební klipy.

To ale ještě nebyl Mirákl, jak ho známe dnes?
Tenkrát to byla skupina složená jen z dospělých tanečníků. Já jsem se pak začala věnovat dětské průpravě v taneční škole pana Kábrta. Zjistila jsem, že mě práce s dětmi obohacuje, a založila si i dětskou skupinu. Právě z této dětské skupiny pochází i jedna z mých trenérek a lektorek Markéta Vajdíková, která začala chodit do Miráklu ve svých 3 letech a dneska ve svých 21 patří mezi nejúspěšnější trenérky v republice, a právě pod naší společnou taktovkou vznikají naše úspěšná vystoupení.

Proč Mirákl?
Měli jsme před prvním vystoupením a nebyl čas přemýšlet nad názvem. Tak se dal dohromady z našich jmen. Možná to trochu souviselo i s tím, že jsem vystudovaná češtinářka a měla jsem ráda díla Josefa Škvoreckého.

Kdy jste začali soutěžit?
Napřed jsme se soutěží neúčastnili a fungovali jako hobby skupina. Teprve za dva tři roky jsme začali zjišťovat, jaké jsou soutěže a další možnosti, protože jsme toho chtěli dělat více. A začali jsme jezdit na soutěže Česko-moravské taneční organizace. První setkání se špičkovými týmy byla pro nás osudová. Myslím si, že to nás posunulo dál. Jsem perfekcionistka a ve chvíli, kdy jsme viděli, jak tančí ostatní, jsem si řekla, že chci tančit naplno.

Jste vedoucí souboru a současně choreografka. Jak vzniká choreografie?
Zkusím naše know-how poodhalit na mé známé choreografii Wintonovy vlaky. Jako první bylo téma, o kterém jsme začaly s dětmi diskutovat. Musím si vždy být jistá, že dané téma utančí jak po pohybové, tak po duševní stránce. Poté začne další z důležitých kroků, a to hledání hudby, která by s daným námětem korespondovala. Pro dané téma si zvolíme taneční pohybový slovník, který je založen na technické připravenosti tanečníků. Šijeme jim ho na míru, víme vždy, co si můžeme dovolit, aby to naši tanečníci zvládli. A nastávají tréninky, kdy se zkouší, mění, pracuje se i na dramatické přípravě.

Hodně vycházíme z fantazie a přirozenosti samotných tanečníků a zapracováváme jejich nápady do dané choreografie. Myslím si, že se jim to pak tančí mnohem lépe, když tam mají i své pohybové věci. Na řadu poté přijde hudební aranžmá, kostýmy a doladění všech těchto atributů v jeden celek.

A co vaše působení v porotách tanečních soutěží?
Velice si vážím toho, že mě oslovili z vedení Taneční skupiny roku a objíždím soutěže této tour. V těchto porotách hodnotím nejenom umělecké disciplíny, ale i streetové. A musím říct, že mě to moc obohatilo. Díky tomu jsem poznala různé choreografy a různé lektory, které si sem zveme, a vidíme, jak se holky zlepšují a otvírají novým stylům.

Pokud vím, už se věnujete výhradně tancování…
Ano, už neučím profesně, věnuji se pouze tancování. Dopoledne probíhají přípravy. Jen letos jsme vytvořili přes třicet šest choreografií. Už jenom než najdete vhodnou hudbu k danému tématu. To jsou hodiny a hodiny na internetu. Protože pracuji i jako viceprezidentka České taneční organizace, jsem dost často v Praze. Odpoledne začínají tréninky, od jedné hodiny s těmi nejmenšími a pokračujeme se staršími často až do pozdního večera.

V Miráklu jsou tanečnice různého věku, od dětí po juniory. Do kolika let u vás tančí?
Letos budeme mít silný juniorský tým, protože už do něj přešly všechny tanečnice, které tančily Wintonovy vlaky. Obnovený je dětský tým, nicméně jsou to holčičky, které už si sáhly na titul mistrů ČR i mistrů světa. Je zajímavé, jak se skupiny pořád obměňují, ale máme stále dostatek malých tanečnic. Většinou končí tím, že v 18 letech maturují a odcházejí.

Věnují se některá z děvčat tanci třeba dál profesionálně?
To bohužel ne. Ale máme odchovance chlapce. Jeden z nich teď maturoval na Pražské konzervatoři a bude se tanci věnovat profesionálně, objíždí i castingy v zahraničí. A jeden vystudoval soukromou konzervatoř a v současné době je v angažmá v jedné skupině v Madridu. Kluci jsou ambicióznější.

A teď máte kluky?
Nemáme. Já nevím, jestli se bojí těch dívek. A opravdu bychom je hodně potřebovali pro určitou energii ve vystoupení. Oni vždycky přijdou do přípravek a nakonec stejně skončí u jiných sportů. Přitom s námi by se podívali i do světa, kde pravidelně reprezentujeme ČR.

Když se člověk dívá na vaše vystoupení, je to paráda, ale asi je za tím výsledkem hodně tvrdé dřiny?
Je to tak. Na pohled to nevypadá nijak složitě, ale jsou za tím hodiny a hodiny tréninků. Než se dívka naučí jednoduchou točku, aby vypadala čistě, to není za týden nebo 14 dní. To je často dvouletá, tříletá práce. Občas přicházejí svěřenci, kteří si myslí, že budou umět tančit za půl roku, ale zvláště u našich uměleckých disciplín tomu tak není.

Jaká je spolupráce s rodiči dívek?
Mirákl není jen o tancování. Děvčata spolu kamarádí i mimo taneční parket, stejně tak jako jejich rodiče. A já jsem velice ráda, že nám pomáhají i na soutěžích. Jezdí hlavně s malými dětmi, prožívají s nimi naše úspěchy. Letos má vyjet 38 tanečníků dětské a juniorské kategorie a v té chvíli nemůžeme jet jen my dvě s Markétkou. Potřebujeme, aby nám rodiče pomohli, poskytli zázemí, věnovali se dětem, které zrovna nesoutěží, připravili je, učesali, hlídali kostýmy. Jsem ráda, že s námi jezdí i paní švadlena Iva Syptáková, jejíž dcerka tančí v juniorské kategorii.

V týdnu přípravy, tréninky, práce v taneční organizaci, o víkendech často soutěže. Nejste někdy unavená?
Teď už tři roky po sobě vždycky v červnu přijde ta chvíle, kdy cítím velkou únavu. Tři roky po sobě jsme vyhráli titul Czech Dance Masters, nejúspěšnější choreografie v dětské věkové kategorii. Před dvěma lety a letos jsme se stejnou choreografií vyhráli i Taneční skupinu roku. A to byly opravdu náročné měsíce. Dvakrát jsme po sobě obhájili titul mistrů světa a vždy musím myslet i dopředu na další rok, na další choreografie.

Co vás dobíjí?
Určitě moji tanečníci a má rodina. Ale není to jen o úspěších. Všichni si myslí, Mirákl rovná se zlatá medaile, mistři republiky, mistři světa. To je ale pouze taková třešinka na dortu. Snažím se, aby se pro každého tanečníka stal tanec životní vášní a smyslem života. Nepracujeme jen na soutěžních vystoupeních, pouze letos jsme měli již přes padesát vystoupení na nejrůznějších akcích i za hranicemi našeho regionu. Snažíme se, aby našim tanečníkům tanec život obohatil a přinášel i smysl pro zodpovědnost a samozřejmě i fyzičku. Setkávají se s nejlepšími profesionálními i amatérskými tanečníky na jednom jevišti. Ze škol mám zpětnou vazbu, že vlastnosti, které po nich chci při tréninku, jako je zodpovědnost, asertivita, chuť se vyjádřit, touha po zjišťování nového, se jim hodí právě i ve škole.

A co vaše rodina?
Mám naprostou podporu manžela, bez té by to nešlo, společné rodinné víkendy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Zároveň je mým prvním kritikem, je naprostý taneční laik, ale i pro tyto laické diváky svá vystoupení směrujeme. Dcerka Anička tančí a syn od svých deseti let, tedy už 12. rokem, připravuje veškeré hudební aranže. Bez této podpory by určitě Mirákl nebyl dnes tam, kde je.