Motocyklové kaskadérství patří v posledních letech mezi progresivně rostoucí sportovní odvětví, které přináší divákům nevídanou adrenalinovou podívanou. Návštěvníky stále více vzrušují nebezpečné kousky na malém prostoru, ve kterém tzv. rideři kombinují rychlost a technické prvky popírající fyziku. Diváky dostává do varu řev motorů, bílý dým od pálící se pneumatiky anebo brzdění na předním kole, kdy závodníci zastaví doslova pár decimetrů před nimi. Naleštěné silné stroje a divoké kaskadérské kousky nelákají jen mužské publikum, mezi diváky jsou ženy i děti. Po dlouhých letech se v České republice začal jezdit podnik světového formátu. Mezi špičku světových motocyklových kaskadérů se loni dostal i dvaatřicetiletý Jaroslav Sloboda z Kraslic.

Jaké byly tvé začátky?

Motorky mě baví už asi od mých pěti let, kdy jsem poprvé viděl v Kraslicích závody motokrosu. Uchvátily mě a od té doby jsem si strašně přál malou krosku. Ve třinácti jsem si pořídil první motorku byla to čezeta o obsahu 250 ccm. Tehdy se mi zdála strašně obrovská a silná. Stála asi 600 korun a rozetu měla z kombajnu. To proto, aby to mělo větší výkon na zadní kolo. Do osmnácti let jsem měl asi deset podobných strojů, které jsem ale stejně více opravoval, než na nich jezdil.

Kdy přišel zlom?

Až když jsem začal v osmnácti letech pracovat a vydělávat peníze. Jsem vyučený strojař, což dělám dodnes. Když jsem byl plnoletý, koupil jsem si svoji první motokrosovou motorku. Byla to KTM a jezdil jsem na ní po okolních lesích. Následně jsem vyzkoušel motokrosovou trať v Kraslicích. Trénoval jsem a v jednadvaceti letech jsem jel první závody… Byl to strašný adrenalin na startu. Tak jsem pak začal ještě více trénovat, abych mohl objíždět více závodů. Bohužel v tom nejlepším přišla špatná zpráva.

Co se stalo?

V dubnu jsem jel jako každý rok do Prahy na vyšetření srdce u vrozených vad. Doktorka mi řekla, že to vypadá na transplantaci srdce. A že motokros v žádném případě jezdit nemohu. Mám prý srdce hodně slabé a při motokrosu pumpuje až 180 tepů za minutu a trpí přes 20 minut. Nedalo se nic dělat. Bylo mi 22 let a řekl jsem si, že zdraví je přednější. Motokrosovou motorku jsem prodal, vzápětí jsem si koupil motorku na silnici a dal do pořádku srdce. Upravil jsem stravu, nepil žádný alkohol a lehce jsem sportoval. Na silniční motorce jsem jezdil asi tři roky, ale nebylo to ono. Pořád jako by mi něco chybělo.

Tipuji, že adrenalin. Jak jsi to vyřešil?

Začal jsem na motorce dělat různé kravinky. Gumovat, zvedat na přední a na zadní kolo, ale opatrně, abych to nerozbil. Pak jsem pomocí sociálních sítí našel pár lidí, kteří dělají motokrosové kaskadérství zvané stunt riding, a začal jsem se o to víc zajímat. Před třicátými narozeninami jsem si pořídil Kawasaki zx6 z roku 2001 a udělal pár úprav padací rámy, velká rozeta na zadní kolo, motokrosová řídítka a další. Na ní jsem jezdil jednu sezonu a na příští rok koupil lepší a novější Kawasaki zx6r z roku 2006 už s přímým vstřikováním. Opět jsem si ji trochu upravil podle sebe a snažil jsem se co nejvíc trénovat.

Musí se motorka hodně upravovat?

Docela dost. Motorka se rozebere prakticky celá a následují hodiny práce. Zřejmě nejdůležitější jsou padací rámy, protože to pořád padá. Rozeta se dává velká, aby to mělo větší sílu na zadní kolo, a tím pádem se i zpomalí motorka. Dále se montují většinou motokrosová řídítka, protože jsou široká, což je pro stabilitu lepší. Pak se ještě předělává nádrž, aby se na ní lépe sedělo a stálo, a zadní stupačky se mění i s uchycením. Velmi důležitá je úprava volnoběhu, většinou se upravuje na 4500 až 5000 otáček, aby se třeba při jízdě po zadním kole nemusel přidávat plyn a vše šlo kontrolovat jen zadní brzdou. Zapomenout se nesmí na spojku, přední vidle, odfuk, mazání, kapotu, hrazdu, podsedlák, chlazení, výztuhy… Je toho dost.

Po vystoupení mají diváci většinou možnost se potkat a popovídat s jezdci. Co je nejvíc zajímá?

Nejvíc otázek směřuje na to, proč mám na mašině tři brzdiče. Jeden se ovládá klasicky nohou a zbylé dva na řidítkách se ovládají menší páčkou pod spojkou. Spojku ovládám ukazováčkem a zadní brzdu prostředníčkem. Když se jede po zadním kole, skoro vše se koriguje zadní brzdou, když nejsou zrovna nohy na stupačkách. Potom se to musí ovládat právě rukama.

Jak často trénuješ?

Chtěl jsem tak čtyřikrát týdně, ale vycházelo to jednou až dvakrát za týden. No a následující sezonu, což bylo vloni, jsem začal makat o trošku víc. Měl jsem tři vystoupení, nějaký sranda závod a v srpnu ten největší závod na světě v Ostravě. Czech Stunt Day.

Jak to tam vypadá?

Je to jedna velká show v ulicích i na závodišti, prostě paráda. Na to jsem si musel nacvičit už nějakou sestavu, která trvá tři minuty. Tak jsem si něco poskládal, ale stejně jsem ji nezajel podle manuálu. (smích) Ale byl jsem spokojený, obsadil jsem 44. místo mezi 63 jezdci z 19 zemí světa. Letos to natrénuji ještě víc a už teď se strašně těším. Já už to ve 32 letech sice daleko nedotáhnu, ale kvůli tomu to nedělám.

A pro co tedy?

Baví mě to a naplňuje. Teď už jen budu pomalu předávat rady synovi. Je mu pět let a je to malý šílenec. Mohl by to jednou dotáhnout daleko, ale čeká nás ještě strašně moc práce. Na motorce jezdí i manželka a podporuje mě i syna. Je opravdu velmi tolerantní, když se někdy moc nevidíme, protože trávím čas v garáži nebo trénuji. Často totiž probíhá trénink od pátku do neděle. A samozřejmě nesměla chybět naše motorkářská svatba.