„Z několika rovných kusů fošen vznikne něco krásného, baví mě to," charakterizuje svůj celoživotní koníček Rudolf Kovařík ze Šindelové na Kraslicku. Těší ho, když vidí lidi sedět na židlích, které vyrobil, nebo v pergolách, které postavil. Ale jeho chloubou jsou dětské kolébky, které vyrábí hned ve třech variantách. Každý kus je ovšem originál.

Začátky

„Začal jsem už v dětství. Tehdy kolébky vyráběl můj otec a já mu pomáhal. Leštil jsem součásti kolébek. Alespoň jsem začal od píky, což je dobře. Vyráběli jsme je z jednoduchého důvodu. Nebyly na trhu. Zákon totalitního trhu byl jasný. Sežeň, nebo udělej si, co umíš," říká Kovařík.

Jeho otec je tehdy vyráběl pro sebe či pro nejbližší rodinu. Stavěl také různé komody a almary. Poté přišla léta, kdy v Šindelové začal boom chatařů. Vrhli se proto na výrobu dveří a oken, protože byly žádané. „V roce 1984 jsem rukoval na vojnu a po návratu začal stavět dům, takže na koníčky nebylo moc času. Ale hned jak bylo hotovo, přistavil jsem dílnu a zase začal."

Další boom přišel po revoluci a trval zhruba osm let. Byl nedostatek podobných řemeslníků a každý chtěl výrobky z poctivého dřeva. Pak se trh vyrovnal, přišla plastová okna a nábytkářské kolosy.

„Abych byl lepší než průmysl, který je při výrobě rychlejší i levnější, musel jsem začít dělat věci na míru, přesně na místo, které nejsou typizované, anebo renovace. Anebo přidat pár vychytávek, které zákazníci ocení," sdělil Kovařík.

Tři druhy kolébek

Kolébky, které vyrábí, by se daly shrnout do tří kategorií. Tu první, aniž by se chtěl dotknout našich východních sousedů, nazývá i slovenská. Je jednoduchá a takzvaně přímo na zemi. Podle Kovaříka ji kdysi matky houpaly nohou, když například pletly. Další jsou běžné kolébky do výšky jednoho metru. A do třetice jsou to speciální, kdy se kolébka houpe zavěšená jako vnitřní koš v konstrukci.

„Abych byl lepší než průmysl, dělám třeba širší koše. Dítě se v nich pak cítí pohodlně nejen půl roku, ale jednou tak déle. Přidávám i různé odkládací prostory, které jsou pro matky praktické. Zapomenout nesmím ani na bezpečnostní prvky," konstatuje Kovařík.

Rodiče sami tvoří

A jak se rodí taková kolébka? „S rodiči si sedneme a kreslíme. Každá matka má svoji představu. Tady chce vyřezat srdíčka, špricle chce takové, barvu tuhle. Ona bude ke kolébce chodit, a tak chce, aby se jí líbila. Kreslí ji se mnou a vlastně sama rozhoduje, jak bude vypadat. Lidi mají rádi, když je každý kus originál. Neexistují dva stejné kusy," upřesnil Kovařík. Většina rodičů schovává dětem kolébky, v nichž sami vyrůstali. Je to případ i Kovaříkovy rodiny. Zájem o výrobu kolébek se prý pomalu vrací. Největší zájem o ni byl podle Kovaříka v 90. letech. Pak přišly časy lamina a nyní se opět pomalu vrací doba, kdy se lidé vracejí k ruční práci.

Rudolf Kovařík od zajímavé práce se dřevem odbíhá z dílny na zahradu k další a tou je pozorování počasí pro Český hydrometeorologický ústav. Celá léta sleduje, kdy se začínají stěhovat ptáci, další měsíce sleduje rostliny nebo lesní zvěř. Fenologií se zabývá už více než čtyřicet let. Sleduje od léta celkem třicet přírodnin – od stěhování ptáků, jak vypadají plody rostlin, stromů nebo jak migruje černá zvěř či kdy hojně opadávají stromy.