Návštěvníci se mohou těšit na řadu novinek, nové žehličky, pro děti je připravena na vyzkoušení dětská, k vidění bude i žehlička na krejzly. Přibyly oblečky, mezi nimi i, jak říká paní Siváková, „úžasné bombarďáky“. A připraveno je i překvapení. „Místnosti jsou totálně napěchované, od podlahy až po strop. Už jsem myslela, že budeme muset valchy dát i na strop,“ s úsměvem poznamenala. I přes velký shon si našla čas na povídání.
Jak jste přišla na nápad sbírat právě žehličky?
Původně jsem v Bečově prodávala suvenýry. Po zařízení prodejny zůstala jedna místnost prázdná, tak vyvstala otázka, co s ní. Doma jsem měla pět žehliček, tak jsem si řekla před pěti lety, že otevřu muzeum žehliček. Doma mě sice měli za blázna, že s pěti žehličkami chci otevírat muzeum. Ale začala jsem objíždět burzy, prohledávat internet a 6. května 2014 jsem otvírala.
Vy jste ale nezůstala jen u žehliček.
Žehličky jsme sháněli, kde se dalo. Tenkrát jsem vůbec netušila, že existují nějaké takové druhy, které u mě teď najdete. Nakonec jsem někde objevila pračku z roku 1935. Tu jsme zrekonstruovali. Pak jsme objevili mandl. Poté mi jedni lidičky, co byli u mě, nabídli další mandl. Přestěhovala jsem se do větších prostorů, ale pořád to ještě mělo být muzeum žehlení. Nakonec když už jsem měla pračku a mandl, řekla jsem si, že otevřu muzeum praní a žehlení, to nikdo nemá.
A věci přibývaly…
Kromě žehliček jsem začala shánět i valchy, podložky pod žehličky, pračky, tyčové pračky, ale i kolíčky na prádlo, různé oblečky, mýdla nebo prací prášky.
Jaké druhy si návštěvníci u vás mohou prohlédnout?
Nejstarší tam jsou pánvičky na rozžhavený olej z 1. století před naším letopočtem. Později tam mohli dávat i rozžhavený písek. Ještě předtím byla různá kostěná nebo kamenná hladítka, ta ale nemám. Dřevěná hladítka ale v muzeu mám. Návštěvníci uvidí i žehličky na volánky z 15. století z Florencie. Z roku 1500 tam pak mám ze Skandinávie mandlovací prkna a hladítka. V roce 1640 začaly kovové žehličky, na konci 19. století elektrické a v roce 1926 byla patentovaná první napařovací žehlička. U nás všechno ale bylo později než ve světě. A ve sbírce mám i dětské žehličky.
Dětské žehličky? Děti také žehlily?
Některé byly jenom hračky, některé ale, například ta bakelitová, když dali nahřát na kamínka, mohli s nimi vyžehlit například kapesníčky. I děti tedy mohly žehlit, ale mohly se při tom dost popálit. Některé cestovní žehličky vypadaly stejně jako ty dětské. Ve sbírce mám většinou z Itálie, Německa, české také, ale je jich tam málo.
Jak sháníte další exponáty?
Něco mi nabídnou lidé. Hodně na internetu. Nějaké exponáty dostávám jako dárky od rodiny a známých. Nejvíc ale teď sháním ve světě. Já když někam jedu, tak první, co mě zajímá, kde jsou bazary a antiky. Stalo se nám při naší cestě do Egypta, že ani delegát nevěděl, kde je tam antik. Pak jsme ale byli na výletě a vraceli jsme se jinudy. A právě v jedné z uliček, kam by moc turisté chodit neměli, byl antik. Byly tam žehličky na uhlí a nahoře byla pyramida. Nakonec jsem tam v koutku ale objevila jinou žehličku. I prodavač se divil, že vím, jak se to používalo. Na ni jste totiž musela dát nohu a přidržet ji. Ta žehlička má totiž 17 kilo. Tu, co měla 25 kilo, jsem ale převézt k nám nemohla.
To je nejtěžší žehlička, kterou máte?
Ano, ta sedmnáctikilová z Egypta je zatím nejtěžší. Ale moc bych chtěla získat 35kilovou krejčovskou žehličku.
A nejstarší?
Nejstarší bude ta maorská, kterou vystavuju ve Slavkově. Sama ale nedokážu odhadnout, z jakého je období.
Říkala jste, že sháníte i na různých burzách.
Ano, ale tam jsem víc opatrná. A občas něco i nekoupím, protože si nejsem jistá, jestli to nejsou padělky. Lidé hodně padělají, zvlášť repliky žehliček na uhlíky. Jednou jsem se tam takhle zeptala, kolik za tu žehličku chce. Prohlédla jsem si ji a řekla mu, že to jsou repliky. No a měla jsem co dělat, abych odtamtud utekla bez újmy na zdraví. Někteří lidé na tom neskutečně vydělávají.
Začínala jste s pěti žehličkami. Dá se říct, kolik jich máte teď? A ostatních exponátů?
Teď momentálně přesné číslo nevím. Ale když vezmu jen žehličky, tak přes 700, a to nepočítám podložky. Mýdel je přes 400, pračky, tyčové pračky, nepočítám valchy - asi přes 50. Dále různá krejčovská kamínka či žehlicí prkna. Neustále bojuji s malými prostory, potřebovala bych větší. Některé z exponátů, které vystavuji teď ve Slavkově, ještě v muzeu ani vystaveny nebyly. Každý rok expozici obměňuji, takže návštěvníci vidí každý rok něco nového.
close
info
Zdroj: Deník / Lucie Žippaiová
zoom_in
A to jste se ještě pustila do sbírání kasiček…
Potřebovala jsem do muzea dostat i děti. Ty přijdou s dospělými, mohou si točit pračkou z roku 1935. Část expozice je totiž interaktivní, lidé si mohou věci osahat a třeba potěžkat, vyzkoušet si, jak by se jim žehlilo. No a právě dětem se pokladničky líbí. Mají u nich udělaný i dětský koutek. Původně jich bylo 400, teď jich je 1200 a musím se přiznat, že jsem zpočátku neskutečně tajila, že sbírám i kasičky. Ani rodina to nevěděla.
Zaujala mě ta kasička z Indonésie …
Na tu dokonce i věřím. Když přijde víc návštěvníků, tak se otočí, nechce totiž být viděna. Když lidi odejdou, tak se otočí zase zpět.
Ale vraťme se k muzeu žehlení a praní. Co považujete za unikát své sbírky?
To se asi nedá takhle říct, cením si všech exponátů. Zajímavý unikát ale určitě je ručně vyráběné mýdlo pro dceru našeho prvního prezidenta Alici Masarykovou. Vyráběla jej firma Katherine Gray z New Yorku. Dostala jsem ho od paní Jozové, kterou jsem nikdy neviděla, a jsem jí neskutečně vděčná. Objevila mě v nějakém časopisu a zaslala mi k tomu i dopis, jak se postupně mýdlo dědilo a jak se k němu dostala ona. Neskutečnou cenu bude mít i plynový ohřívač na dvě žehličky. Ten jsem dostala od paní Jany Potměšilové z Prahy a byl v hrozném stavu. Měla ho doma na balkoně a vůbec nevěděla, co doma má za cennost. Chtěla ho vyhodit. I za ten jsem byla moc vděčná.
Vy si všechny věci sama restaurujete?
Nemám žádné restaurátorské školy, jsem samouk, ale všechno si dávám do kupy sama, na všechno si sama přijdu. Naštěstí mám ale dobrého kamaráda, který se ke mně přidal. Jinak bych to nestíhala, je to hodně náročná práce, některé věci dostávám, nebo si přivezu opravdu v hrozném stavu.
Dokážete o každém ze svých exponátů dlouho a zajímavě povídat. Stejně tak o historii praní a žehlení …
Když jsem otvírala muzeum a přišli turisté, stoupla jsem si před ně a první, co se mi prohnalo hlavou, bylo: panebože, co já tam budu říkat, vždyť o tom nic nevím. Tak jsem začala povídat a povídala a povídala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, říkala jsem si, to musí fungovat takto a takto. Občas se se mnou lidé i dohadují. Ale stalo se mi, že do muzea přišel specialista na žehličky. Vyptával se a zkoušel mě. Tak jsem se ho potom zeptala, jestli jsem všechno říkala tak, jak to mělo být. A on mi potvrdil, že ano, jen z hlavy a bez studia čehokoli.
Navštívily vaše muzeum už i nějaké známé osobnosti?
Hned v prvním roce byl u mě Kristián Kodet. Ten vůbec nechtěl odejít, jak se mu v muzeu líbilo. A Jakub Kohák si ze mě udělal srandu. Přišel jsem si koupit motorku, povídá mi, když vešel. Ale chodí i spousta odborníků z muzea z Prahy.
Když si tak prohlížím a potěžkávám vaše žehličky, přiznám se, že bych s tím nechtěla žehlit koš prádla. Lišil se nějak způsob žehlení dříve?
Zásadní rozdíl byl v tom, že se opravdu strašně nadřeli, žehličky byly značně těžké. Zejména v krejčovských salonech bylo žehlení výsadou mužů. Všechno se ale vyžehlilo kvalitně. Mohlo se někdy stát, když byly žehličky na uhlíky, že těmi otvory dole mohly vypadnout a ušpinit prádlo, nebo se lidé popálili. To by nebylo nejhorší. Z boku jsou další otvory, ty zplodiny musely někudy odcházet, a lidé se mohli i přiotrávit, což se i stávalo.
close
info
Zdroj: Deník / Lucie Žippaiová
zoom_in
Máte doma přes 700 žehliček. Jaký máte vztah k žehlení?
Nesnáším ho, nežehlím. Co můžu, skládám. Co je do společnosti, samozřejmě vyžehlím, jinak ale ne.
Je něco, co nemáte a moc byste si to přála?
Po čem opravdu moc toužím a zatím jsem to neobjevila, ale vím, že to muzea mají, je hlava vyloženě na klobouky, aby se tvarovaly. Takovou žehličku bych moc chtěla.
Kontakty:
Jiřina Siváková, Rodinné muzeum žehlení a praní
náměstí 5. května 2, Bečov nad Teplou
pondělí zavřeno, úterý až neděle 9 - 17 hodin, v zimním období zavřeno, prohlídku muzea je možné dohodnout na telefonu +420 733 721 627
