Pro někoho je deset let dlouhá doba. Pro pozůstalé obětí havárie autobusu u Nažidel to neplatí. Čas jakoby se zastavil. Žal trvá, vzpomínky na blízké jsou stále živé a pláč neutichá.

„Je mým mimo jiné doživotním traumatem, zejména po letitých soudních tahanicích pro právo svého syna na život a své následné právo na zadostiučinění za svého syna, že když jsem 8. března 2003 viděl Víťu mrtvého, měl jsem řidiče Krbce zabít. Určitě bych měl snazší život."

Tak se vyjadřuje i dnes k tragédii u Nažidel Karel Hart. Se smrtí svého syna se nikdy nesmířil a oplakává jej dodnes. I po deseti letech. „Rána v duši zůstává stále živá," uvedl.

Patrový autobus se převrátil u Nažidel na Českokrumlovsku 8. března 2003. Spadl z přibližně sedmimetrového srázu. Na místě zemřelo sedmnáct lidí. Dva po převozu do nemocnice a poslední oběť podlehla následkům zranění v roce 2006. Zraněno bylo 34 lidí. V autobuse byli převážně mladí lidé z plaveckého oddílu TJ Slovan Karlovy Vary, kteří se vraceli z lyžařského zájezdu v rakouských Alpách.

Za oběti tragické nehody se dnes v Karlových Varech koná mše v chrámu svaté Máří Magdalény. „Mši pořádáme každoročně," vysvětlil Karel Hart. U pomníku na místě neštěstí se žádná hromadná akce nechystá.

Soud vyměřil Pavlu Krbcovi, řidiči autobusu smrti, osm let. Dnes už je z vězení doma a s novináři, stejně jako tehdy po tragické havárii, mluvit nechce.

Deníku se ale podařilo získat vyjádření jeho bývalého kolegy. „To, co se stalo, je hrozné," říká muž, který si nepřeje zveřejnit své jméno. „Je to velmi citlivá záležitost jak pro pozůstalé, tak i pro Krbcovu rodinu a jeho samotného. Už to nikdy nebude ten samý člověk, jako před tragédií. Myslím, že si jen málokdo umí představit, co si musely rodiny obětí vytrpět. Dívám se na to ale i jako bývalý řidič. Kolikrát jsem od kolegů před deseti lety slyšel, že jim zaměstnavatel řekl: Buď pojedeš, nebo už do práce nechoď. Chápu, že měl možnost volby ale soud už ho potrestal, on si svůj trest odseděl a jeho neustálé pranýřování rodinám jejich blízké nevrátí…"

Přestože pozůstalí vytýkali majiteli dopravní firmy LSK Autobusy Milanu Jurštákovi nezodpovědnost, mnohá pochybení či lživé výpovědi, obviněn nebyl. Údajně šlo o první a jedinou zakázku CK Vlna u dopravce LSK Autobusy.

Krajský soud v Plzni v roce 2008 nepřiznal ani odškodné od přepravce, protože firma mezitím zanikla a byla vymazána z obchodního rejstříku. Přepravce Milan Juršták vyjádřil lítost nad nehodou a uvedl, že on sám by měl být odškodněn kvůli štvavé kampani, která proti němu byla vedena a kvůli níž je společnost od července 2004 v likvidaci. A připomenul, že kvůli své nemoci čeká na invalidní důchod.

Na osudný den, který změnil život mnoha rodinám v Karlových Varech a okolí, nikdy nezapomene ani současný primátor Karlových Varů Petr Kulhánek.

„Ano, dodnes si vzpomínám na zprávy Radiožurnálu, kde jsem o tragédii autobusu z našeho regionu bez bližších podrobností slyšel poprvé. Protože tehdy byla různě po horách řada mých přátel, možná právě tehdejší strach o jejich osud znamenal, že se mi tato zpráva vryla do paměti natrvalo," uvedl.

Doplnil, že mezi pasažéry sice nebyl nikdo z jeho známých, ale některé rodiny, které tragédie postihla, znal.

„Věřím, že ani deset let tuto smutnou událost nevymaže a vnitřní síla všech, kteří tehdy ztratili blízké, k vyrovnání se s osudem, musí být stále obrovská," vzkazuje všem pozůstalým.

Havárie autobusu u Nažidel

Přesně deset let dnes uplyne od jedné z nejhorších nehod v novodobých dějinách České republiky. Nedaleko malé osady Nažidla se tehdy začala odvíjet tragédie, která navždy poznamenala osudy desítek lidí.

Návrat z běžného lyžařského zájezdu v Rakousku ukončila 8. března 2003 havárie patrového autobusu, který v místě prudkého klesání vyletěl ze silnice a zřítil se ze zhruba sedmimetrového srázu.

Následky byly hrozivé na místě zahynulo 17 cestujících, dva lidé později zemřeli v nemocnici. Dvacátá oběť podlehla následkům zranění v srpnu o dva roky později.

V autobuse cestovali převážně mladí lidé z plaveckého oddílu TJ Slovan Karlovy Vary, zájezd organizovala chomutovská cestovní kancelář Vlna. Autobus si pronajala od sokolovské cestovní kanceláře LSK Autobusy.

Ihned po nehodě se rozběhlo vyšetřování a tři dny po tragédii policie obvinila osmačtyřicetiletého řidiče autobusu Pavla Krbce. Podle vyšetřovatelů se muž dostatečně nevěnoval řízení a nehodu zavinil.

Pozůstalí se se svými blízkými rozloučili 20. března 2003.

V průběhu vyšetřování policie v červenci téhož roku zjistila, že Krbec neměl v pořádku všechny doklady. Jeho oprávnění řídit autobus bylo podle ní zfalšované a obvinění z obecného ohrožení nakonec ještě rozšířila o padělání a pozměňování veřejné listiny.

Počátkem srpna 2003 si Krbec vyslechl obžalobu a začal se připravovat na soud.

Řidič dostal osm let, odseděl si pět

Ten se konal za velkého zájmu médií a veřejnosti v Českém Krumlově. Tamní okresní soud pak Krbce 21. listopadu 2003 poslal na osm let nepodmíněně do věznice s ostrahou. Řidič se proti verdiktu odvolal.

Šofér se mimo jiné hájil tvrzením, že nehodu mohla způsobit nečekaná porucha zatáčecí zadní nápravy autobusu. Znalci z oboru však jeho tvrzení odmítli. Soud jako příčinu nehody jednoznačně označil nepřiměřenou rychlost.

Krbec jel podle všeho v místě tragédie více než 100 kilometrů v hodině. Přiměřená rychlost na silnici byla ale maximálně osmdesát kilometrů v hodině.

V květnu o rok později českobudějovický krajský soud Krbcovi osmiletý trest potvrdil a zároveň mu na deset let zakázal řídit.

Krbec vyšel z vězení po pěti letech, v říjnu 2009.

Oběti nehody dodnes připomíná pomník, který začali pozůstalí budovat v závěru roku 2007. Na místě neštěstí tak osadili 20 kamenů. Pietní místo bylo odhaleno k pátému výročí tragédie.

Deset let od nehody si lidé dnes připomenou mší v Karlových Varech. Konat se bude od 18 hodin v chrámu svaté Máří Magdalény.

Havárie autobusu u Nažidel

„Mámo, jedeme jak blázni…"

Byla to krvavá zkáza na cestě z Alp, která změnila životy mnoha rodinám z Karlových Varů a okolí.

„Mámo, budu brzy doma, jedeme jako blázni…," slyšela matka poslední slova svého syna v mobilu. Byla to hrůza, která se nedá popsat, když v sobotu přesně ve 20:16 zavolal Viktor Hart své mamince. V ten okamžik totiž seděl jednadvacetiletý Viktor v autobusu Neoplan, který se u Nažidel nezadržitelně řítil do zkázy. Více Viktor říct nestihl a domů se už nikdy nevrátil. Jeho jméno se objevila na seznamu smrti.

Od té doby jeho otec Karel Hart nepřestal obcházet úřady a dovolávat se spravedlnosti. „Je mým doživotním traumatem, zejména po letitých soudních tahanicích pro právo svého syna na život a své následné právo na zadostiučinění za svého syna, že když jsem před deseti lety osmého března 2003 viděl Víťu mrtvého, měl jsem Krbce zabít. Určitě bych měl snazší život," myslí si Karel Hart po letech.

A nevzdal se ani po všech soudních anabázích a tahanicích.

„Jako rodiče zabitého syna Viktora, který dne 31. ledna 2003 oslavil 21 let života, se pochopitelně nemůžeme smířit s tím, že vám vaše dítě někdo z hazardu, řidičského excesu, agresivity za volantem, bez oprávnění řídit bus s cestujícími, z hamižnosti, osobního prospěchu, zabije, připraví o smysl života a zabitého o princip zde být," říká zdrcený otec. „Proto jsme v dubnu 2004 podali žalobu na Pavla Krbce, řidiče, živnostníka, taxikáře z Chebu, Milana Jurštáka, majitele busu z Horního Slavkova u Sokolova a Eduarda Knappa, majitele CK Vlna z Chomutova."

Přestože pozůstalí vytýkali majiteli dopravní firmy LSK Autobusy Milanu Jurštákovi nezodpovědnost, mnohá pochybení či lživé výpovědi, obviněn nebyl.

Údajně šlo o první a jedinou zakázku CK Vlna u dopravce LSK Autobusy. Krajský soud v Plzni v roce 2008 nepřiznal ani odškodné od přepravce, protože firma mezitím zanikla a byla vymazána z obchodního rejstříku.

Přepravce Milan Juršták vyjádřil lítost nad nehodou a uvedl, že on sám by měl být odškodněn kvůli štvavé kampani, která proti němu byla vedena a kvůli níž je společnost od července 2004 v likvidaci, a dále připomenul, že kvůli své nemoci čeká na invalidní důchod.

„Řidič autobusu Pavel Krbec ekonomicky, psychicky, finančně i morálně zničil autodopravce stejně jako nás," dodal jeden z pozůstalých Karel Hart, kterému při nehodě zahynul syn.

Mše svatá za oběti se koná dnes od 18 hodin v chrámu sv. Máří Magdalény v Karlových Varech.

Ticho a všude jen nehybná těla

Když dnes ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba projíždí po mezinárodní silnici E 55 od Kaplice směrem k česko-rakouské státní hranici anebo opačným směrem, vždycky si na to vzpomene. K dolíku mezi dvěma stoupáními nedaleko Nažidel mířil přesně před deseti lety Martin Kuba coby anesteziolog z Českých Budějovic v sanitce společně s řidičem a záchranářem.

„To, co jsme na místě viděli, pro nás byl šok. Neměli jsme přesnější informace o rozsahu nehody, o počtu mrtvých a zraněných," vybavuje si Martin Kuba i po letech.

Když pak u Nažidel vystoupil ze sanitky, první, co jej překvapilo, bylo hrobové ticho. „Všude po louce ležela nehybná těla. Moc toho ale v tu chvíli vidět nebylo, autobus ležel pod strání vedle silnice," popisuje ministr. Pak šlo ale všechno ráz na ráz. „Rozběhl se strašně rychlý proces. Neustále mi přinášeli zraněné, bylo třeba je velmi rychle ošetřit, zajistit jejich životní funkce a následně i co nejrychlejší transport do nemocnice," vypráví Martin Kuba. „Podařilo se nám hodně lidí zachránit, byť spousta dalších na místě bohužel zahynula," doplňuje.

Bylo to prý jako ve válce. „Takový pocit jsem nikdy předtím nezažil. Všude kolem mě spousta mrtvých a do toho vám přinášejí další a další zraněné. Pak svou práci končíte a vidíte, kolika lidem už se nedalo pomoci. Mezi nimi přitom byly i děti," říká. „Ten pohled na místo, kde se shromažďovali cestující, kteří zahynuli, si pamatuji dodnes."

Z Nažidel pak Martin Kuba společně s dalšími záchranáři zamířil ještě do českokrumlovské nemocnice. Tady procházel chodby a oddělení, kde se shromažďovali cestující z autobusu smrti. „Bylo třeba rozhodnout, které pacienty je nutné přepravit do českobudějovické nemocnice. V té krumlovské totiž nebylo možné zajistit náročnou anesteziologickou péči všem pacientům, kteří to potřebovali," vysvětluje Kuba.

Sám se dnes coby člen vlády pokouší urychlit výstavbu rychlostní silnice R3. „Není to ale jednoduché. A to i vzhledem k dlouhodobé koncepci přípravy dopravních staveb v České republice, která podle mě nebyla dobře vytvořena," zdůrazňuje ministr.

Havárie autobusu u Nažidel

Silnice smrti hrozí dál

K rychlé jízdě to tady svádí. Široká silnice bez výmolů, prudké klesání. Jenže občas to u Nažidel na hlavním tahu mezi Kaplicí a Dolním Dvořištěm končí stejně tragicky jako před deseti lety.

Při nehodě zájezdového autobusu, který se vracel z rakouských Alp do západních Čech, nedaleko od státní hranice tehdy 8. března 2003 zahynulo 17 lidí. Další tři lidé zemřeli později.

Chyba řidiče? Podle soudu nepochybně. Svou roli sehrála i silnice, mezi místními označovaná jako silnice smrti. Za posledních pár let zde došlo k desítkám nehod, při nichž zemřelo deset osob. Přímo v místě, kde se stala nejtragičtější dopravní nehoda v novodobé české historii, zemřel šest let nato v troskách automobilu další člověk rakouský řidič Volkswagenu Golf.

Za nebezpečný označují kaplický úsek mezinárodního tahu E 55 i sami policisté. „Z dopravního hlediska zde není bezpečno v žádné denní ani noční době," potvrdil jihočeský policejní mluvčí Milan Bajcura. Změny k lepšímu se přitom motoristé hned tak nedočkají.

Nina Ledvinová z Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) připustila, že jedinými změnami, jimiž silnice smrti v posledních letech prošla, byla pokládka nového asfaltového koberce a omezení nejvyšší dovolené rychlosti. „Více úprav na silnici nechystáme, a to z důvodu příprav výstavby rychlostní silnice R3, která dopravu z E 55 odvede," zdůvodnila Nina Ledvinová. Ta je však v nedohlednu.