Jedním ze závodníků byl Antonín Holub. Ten se svému koníčku věnuje již od roku 1940. Může tedy srovnávat podmínky, za kterých se létalo kdysi, s těmi, které platí dnes. „My jsme si modely stavěli a stavíme dodnes sami. Mladí si je dnes rovnou koupí, a tím pádem jim ty naše nestačí v technice,“ řekl Holub. S ním souhlasí i další z nadšenců tohoto sportu.

„Ano, začínali jsme se špejlemi. To se již nevidí, dnešní modeláři si kupují rovnou éra,“ konstatoval Augustin Böhm ze Sokolova. Ten se svému koníčku začal věnovat hned po druhé světové válce. Oba zkušení modeláři ochotně vysvětlovali pár základních rad a triků. Zatímco šel jeden z nich na start, druhý vysvětloval. „Teď takzvaně číhají na startu,“ popisoval Holub. Augustin Böhm byl první, který v tomto kole vypustil model svého větroně. Snažil se s ním najít stoupavý proud teplého vzduchu, který využije k nabrání výšky. „Když se mu to podaří, budou ostatní takzvaně opisovat,“ upřesnil jeden z modelářů. Ve vzduchu by měl model vydržet pět minut a poté přistát ve vymezeném prostoru. Kol čekalo na závodníky deset. Pilot ovládá pouze směrovku a výškovku. Základem je ale samotný model. „Pokud nebude éro létat bez rádia, je jasné, že nepoletí ani s rádiem,“ ujišťuje Holub. Na závěr dodal, že díky pohybu je to koníček a sport zároveň.