Vtěsnat se do programu českého eurokomisaře pro rozšíření a politiku sousedství Štefana Füleho a uskutečnit s ním rozhovor není vůbec jednoduché. Pracovní plán schůzek a jednání komisaře je totiž hodně nabitý na řadu týdnů dopředu. Na žádost redakce Sokolovského deníku si ale přece jenom čas našel. A to během pracovní cesty z Paříže do Bruselu. Zrovna se vracel ze slyšení ve francouzském Senátu a z vystoupení v European American Press clubu. Témat k rozhovoru se nabízela celá řada. Od rozšiřování Evropské unie až po tolik diskutované udělení Nobelovy ceny za mír. Jedna z otázek, která však rozhodně v interview nemohla chybět, se týkala místa narození Štefana Füleho. Málokdo totiž ví, že komisař za Českou republiku je sokolovský rodák a k našemu regionu má velice vřelý vztah.

Ve vašem životopise se lze dočíst, že jste se narodil v Sokolově, jste ženatý a máte tři děti. Můžete čtenářům prozradit, jak dlouho jste v Sokolově pobyl a kam směřovaly vaše další kroky?
Sokolov se stal mojí kolébkou. Zde jsem se narodil a odtud také pocházím. Vždycky proto budu na Sokolov hrdý, a to i přesto, že jsem v něm nepobyl více než několik dnů.
Ze Sokolova si mě maminka brzy po porodu odvezla od svých rodičů do Chomutova. Následně jsme se přestěhovali do Kadaně, kde jsem začal chodit do školy. Pak jsme dva roky bydleli v Chebu a naší další zastávkou byly Karlovy Vary. A odtud po ukončení gymnázia už to byl směr Praha.

Vracíte se někdy do našeho kraje?
Ještě když jsem tam měl oba dva prarodiče, tak jsem do Sokolova hodně často jezdil. Přes léto jsem pak chodíval na brigády do Sokolovských strojíren. Také si vzpomínám, jak mi dědeček ukazoval velkorypadla, na která bylo vidět z okraje Sokolova.
Tento kraj mi zůstal přirostlý k srdci kvůli tomu, že tam mám ještě rodiče, maminku, a sestru s její rodinou. Také moje manželka, která se narodila v Podbořanech, odtud pochází. Oba dva jsme studovali na gymnáziu v Karlových Varech, kde jsme dokonce chodili do stejné třídy. Takže s tímto regionem jsme oba velice spojeni. Ve volných víkendech se tak snažím dělit svůj čas mezi Prahu a Karlovy Vary. Občas také samozřejmě zavítám do Sokolova.

Nyní bych se rád zaměřil na evropskou politiku. Myslíte si, že lidé v České republice dostatečně vědí, jak fungují evropské instituce a čím se zabývají? Ptám se, jelikož to někdy vypadá, že se veřejnost lehce nechává ovlivňovat takzvanými eurofámami, které se občas v médiích objevují.
Myslím, že to lidé dostatečně nevědí. V tomto směru je opravdu cítit hodně velký deficit. Kdyby se naše společnost nezačala škatulkovat mezi euroskeptiky a eurohujery a místo toho jsme raději společně táhli za jeden provaz v oblastech, kde nám členství v Evropské unii opravdu přináší prospěch, tak by informovanost byla daleko větší.

Co by podle vás mohlo pomoci, aby lidé více věřili cestě pod modrou vlajkou?
Tohle musí začínat někde u politiků. Buď oni sami udělají z Evropské unie prostředek čistého politického souboje mezi sebou, anebo začnou o Evropské unii hovořit v termínech typu ´pojedeme do Bruselu a tam použijeme veto, když …´ Pak ale začne mít člověk zákonitě pocit, že EU je jakýsi projekt, kde musíme být ostražití, aby nám někdo něco nevyvedl, co by stálo proti našim zájmům. Jako kdyby nám nějak utíkalo, že EU je každý den o spoustě interaktivních jednání, kde máme možnost být u všeho již od samého začátku a prosazovat ať už o samotě, nebo v menší či větší alianci názory, za kterými si stojíme.

Evropská unie dostala v letošním roce Nobelovu cenu za mír. Její slavnostní předání se uskutečnilo 10. prosince. V této souvislosti panují v České republice na udělení ceny pro EU různé pohledy. Jak toto ocenění vnímáte vy osobně?
Ať na to panují v České republice pohledy jakékoli, tak mně osobně je trochu líto, že v jejich záplavě se stáváme obětí spíše těch negativních. Pro mě samotného znamená Nobelova cena míru ocenění nejenom těch několika Evropanů, kteří dneska reprezentují evropské instituce, či Evropanů, kteří stáli u zrodu EU, ale všech Evropanů a obyvatel EU, kteří jsou součástí tohoto nejrozsáhlejšího mírového projektu, který naše země zažila. Nobelova cena míru je v zásadě udělena za tu neuvěřitelnou transformační schopnost, kterou EU prokázala při přetváření Evropy v mírový kontinent, jenž stojí na společných hodnotách a principech.
Ještě mám jednu vlastní interpretaci k Nobelově ceně míru. Řada lidí v této době poukazuje, že krize, ve které se nacházíme, je v zásadě znamením, že jdeme špatnou cestou a že bychom se měli vrátit zpátky. Já ale jiné cesty zpátky než leštění hraničních kamenů nevidím. Nobelova cena je tedy pro mě povzbuzením v tom, aby Evropa ve svém projektu pokračovala, poučila se z vlastních chyb a napravila je. Co dneska zažíváme, není přece nářek nad rozlitým mlékem, nýbrž snaha vyřešit krizovou situaci, do které jsme se nedostali vlastním zaviněním, ale která byla prohloubena tím, jak jsme nedostatečně nastavili systém Evropské měnové unie, kdy pravidla, která jsme si určili, jsme sami ne vždycky zcela naplňovali. A ta pravidla, jež jsme naplňovali, tak zdaleka nestačila, abychom se vypořádali s krizí, která přišla. Zároveň je to snaha se nějakým způsobem poprat i s tím, že sociálně-tržní stát, jak jsme ho vytvořili v podmínkách globalizace, prochází těžkou zkouškou.

Vy jste byl vůbec prvním evropským politikem, kterému ukrajinské úřady povolily setkat se s vězněnou Julijí Tymošenkovou. Proč jste ukrajinskou expremiérku navštívil?
Především si myslím, že jsem byl jeden z prvních Evropanů, který už v lednu minulého roku při jednání s prezidentem Janukovičem upozornil, že trestní stíhání Julije Tymošenkové zavání spíše politickými motivy než konkrétní trestní odpovědností. A již tehdy jsem projevoval určité pochybnosti za situace, kdy sami Ukrajinci hovoří o nutnosti důkladné reformy své justice a nutnosti udělat z ní fungující, efektivní a nezávislou instituci. Těch jednání s ukrajinskou stranou bylo potom ještě daleko více.
Bohužel přes některé náznaky v určitých fázích, že se najde nějaké řešení, stejně došlo k tomu, že bývalá premiérka byla odsouzena a poslána do vězení. Já jsem s ní hovořil ve vězeňské nemocnici. Mluvili jsme o jejím zdraví, nakolik jsou dodržována její práva udržovat kontakty se svými blízkými a právníky. Dále jsme se bavili o Ukrajině a ukrajinské budoucnosti. Také o tom, jaké místo v této budoucnosti má asociační dohoda, kterou jsme začali vyjednávat v době, kdy ona byla premiérkou, a dokončili za úřadování prezidenta Janukoviče.

Celý rozhovor si přečtete v dnešním vydání Sokolovského deníku. Ve středu pak v Karlovarském deníku.