Dne 15. března 2009 tomu bylo 70 let, co byl okupován německou armádou zbytek území Československa. A tak si vzpomínám, jak já jsem tento den prožíval. Učil jsem se tehdy prvým rokem obchodním příručím v malém obchodě koloniálním zbožím na Karlově náměstí v Praze. Můj šéf, majitel tohoto krámku, byl sice židovského původu, ale byl funkcionářem Sokola a českým vlastencem.

A 15. března 1939 jsem jako obvykle otevíral roletu do vstupních dveří krámu a nestačil jsem se divit, když jsem spatřil na pravé straně vozovky stát dlouhou řadu nákladních aut s plachtami, z kterých jsem postřehl německý hovor. Tehdy se ještě v Praze jezdilo vlevo a kolona německých aut byla vlastně v protisměru. A hned první den příjezdu německé armády bylo nařízeno jezdit vpravo.
Jakmile jsem to zjistil, hned jsem spěchal do kanceláře svého šéfa, abych mu tuto skutečnost sdělil. Ten tomu nechtěl věřit, a když se sám přesvědčil, rozhodl, že krám ten den uzavře. Stáhl jsem tedy roletu krámku a šel jsem do Prahy.

A přišel jsem v Praze až na Můstek, kde projížděly z Národní třídy směrem na Václavské náměstí kolony německé armády. Byly to především motorizované jednotky nákladních aut s vojáky, ale i motocyklové jednotky a různá vojenská technika a dělostřelecké jednotky.
Celý průjezd německých vojenských jednotek sledovaly po obou stranách Můstku, ale i Národní třídy a Václavského náměstí davy Pražanů. A já jsem se přemístil do party dělníků z Waltrovky, to byla továrna na osobní auta značky Walter, a byli to zřejmě levicově orientovaní lidé, což jsem poznal, když na projíždějící jednotky zvedali zaťaté pěsti a někteří z nich i hvízdali a projevovali i jinak svůj nesouhlas.

A pamatuji se, že celou skupinu protestujících účastníků někdo fotografoval, což jsem poznal podle záblesků aparátů. Ale jinak jsem po průjezdu německých kolon nezjistil nic mimořádného, náhlá okupace a vstup německé armády na území ČSR byly zřejmě šokem, demonstrovat se začalo až později.

A já jsem až později, po roce 1945, zjistil, že na obrázku demonstrujících waltrováků jsem zachycen i já. Můj šéf nedlouho po okupaci ČSR a zřízení protektorátu měl to štěstí, že se dostal během tří měsíců do USA a tím si zachránil život. Náhoda tomu chtěla, že jsem jej při jeho návštěvě ČSR potkal na veletrhu v Praze. A to v roce 1946.

Já jsem se obchodním příručím nedoučil, během okupace jsem se pokusil dvakrát utéci z Němci okupovaného území a dvakrát se mně to nepodařilo. Dvakrát jsem byl v Německu vězněn, totálně nasazen a nakonec jsem skončil v květnu 1945 jako přímý účastník Pražského květnového povstání.

Jiří John