Deník se tento týden zastaví na návštěvě v Oloví, které se teprve přednedávnem stalo městem. V jeho čele je starosta Miroslav Filandr.

Začal nový rok, jaký bude pro Oloví? Jaké jsou priority a na co se budete soustředit?
„Vzhledem k probíhající finanční krizi bude tento rok asi osudový. V našem městě totiž působí firma, která spadá do rizikové oblasti v propouštění zaměstnanců, neboť její výrobní program je závislý na automobilovém průmyslu, kterého se tato krize markantně dotkla.
Mezi investice letošního roku bude patřit pokračování výměny oken na našem zastaralém bytovém fondu. Jedná se o činžovní domy v Horách. Dále pak každoroční oprava stávajících komunikací a dokončení územního plánu. V lokalitě Lipec je nutné dokončení odvodnění tohoto území. Zaměřit se musíme rovněž na parkovací plochy na sídlištích, úpravy parkových a odpočinkových ploch.“

Oloví se stalo městem. Jaké to přináší Oloví výhody?
„Co se týče navrácení statutu města Oloví, jedná se o historický význam, kdy Oloví bylo horním královským městem s určitými privilegii, a bylo tedy vhodné z tohoto hlediska o vrácení titulu města požádat.“

S jakými nejčastějšími problémy se na vás občané obrací a jakým způsobem se jim snažíte pomoci?
„Jedná se o problémy, které jsou úzce spjaty s každodenním životem v obcích. Především řešení sousedských vztahů, rušení nočního klidu, problémy s bydlením, volně pobíhající psi, odvoz komunálního odpadu, oprava veřejného osvětlení. V zimních měsících pak sjízdnost místních komunikací.
Snažíme se vše urgentně řešit zodpovědnými pracovníky, popřípadě předání dané věci příslušné komisi.“

Myslíte si, že se recese v ekonomice může dotknout i tak malého města, jako je Oloví?
„Rozhodně ano, tato krize postihuje postupně více či méně všechna odvětví. Doufejme, že ji ustojíme a její následky nebudou pro lidi tak markantní, aby to postihlo většinu populace.“

Ve funkci starosty jste už zhruba dva roky. Je něco, co vás překvapilo, byť třeba i ve státní sféře?
„Tak jako pro každého občana, který žil politikou okrajově a o fungování státní správy a samosprávy neměl potuchy, je pro mě funkce starosty spjatá se spoustou zákonů, které musím dodržovat a postupovat podle nich. Někteří občané mi mají za zlé, když jim nemohu vyhovět tak, jak oni chtějí, ale jsou normy a předpisy, kterých se musím držet.“

V jaké kondici vůbec nyní Oloví je?
„Myslím, že v dobré. Svědčí o tom i investice, které máme za sebou. Byla dokončena oprava komunikace do horního Oloví, stavba nového mostu, výměna oken za plastová v dalších panelových domech na náměstí Horním, výměna oken v kulturním sále, vymalování a oprava sálu a výměna oken na zdravotním středisku.“

Jak se lidé u vás zapojují do věcí veřejných?
„Spíše pasivně. Na konání zastupitelstva města, které je jednou za dva měsíce a je vždy předem oznámeno, se z řad občanů dostaví tak tři až pět lidí. Zastupitelstvo města je veřejné a každý občan má možnost se jeho konání zúčastnit a v diskusi vyjádřit svůj názor na jakýkoliv problém. Pokud se týká pořádání akcí pro děti, důchodce a ostatní veřejnost, tak tyto akce zajišťuje převážně základní a mateřská škola ve spolupráci s radnicí a také hasiči. Tyto akce byly od občanů přijaty pozitivně.“

Olovské minikáry ovládly celou rodinu Opolských

Už i pětiletá Krystýna Opolská letos poprvé usedne do minikáry a zúčastní se běžných závodů. Právě minikárami je Oloví známé. Není divu. Když se řekne příjmení Opolský, je každému z místních lidí jasné, že právě s minikárami je tato rodina pevně spjata. Jezdí v nich totiž skoro celá.

Ale po pořádku. Deník při své návštěvě Oloví zjistil, že město má bohatou sportovní tradici. Fotbal doplňovaly před desítkami let i box, stolní tenis, volejbal, kuželky a od poloviny šedesátých let sportovní aktivity i na poli motoristického sportu. Na motokrosové závody a závody Olovská stráň navázaly orientační automobilové soutěže. V roce 1977 byl ustaven i oddíl mládeže se zaměřením na dopravní výchovu a právě minikárový sport.

V místní sklárně bylo ihned na jaře postaveno deset minikár, na kterých se začali připravovat první závodníci. A poté se již naplno rozběhla pravidelná tréninková a závodní činnost, včetně organizování populárních závodů Olovský vršek. „Široká základna závodníků a podpora vedení Automotoklubu Oloví přinesly brzy své ovoce. Již v prvém roce činnosti se probojovali na stupně vítězů v jednotlivých závodech Josef Šiška, Jana Hájková, Ivana Kalousová a Yvetta Lietavcová, v následujícím roce již ve svých kategoriích vystoupili na stupeň nejvyšší Jan Mairinger a také já,“ vzpomíná Vladimír Opolský. To už začala jezdit i další část Opolského rodiny.

V roce 1992 však zanikl Automotoklub Oloví, a činnost minikárového týmu se tak stala rodinnou záležitostí. V olovských barvách celých sedm let startoval osamoceně pouze Jaroslav Opolský, poté se rodinný tým rozšířil o Markétu a Vladimíra, děti zakládajícího jezdce týmu Vladimíra Opolského, a Marcelu Opolskou, která se na tratě vrátila po třináctileté pauze. A v letech 2003 až 2005 se dokonce podařilo zabezpečit obnovení závodu Olovský vršek.
„I přes problémy v tomto období startujeme pravidelně na vrcholových závodech a úspěchů dosahujeme i v pohárových a volných závodech,“ pokračoval Opolský.