Neubrání se milému úsměvu, když se Agátka snaží převalit nebo okusuje podané hračky. A její babička je seznamuje s tím, jaké pokroky udělalo osmiměsíční miminko od minulého setkání. Agátka s babičkou jsou totiž ve škole pravidelnými hosty díky projektu Agátka.

„Inspirovali jsme se kanadským projektem Kořeny empatie, který spočívá v pravidelné návštěvě malého miminka u dětí předškolního nebo mladšího školního věku,“ vysvětlila ředitelka školy Petra Šišková. „Je to o společném sdílení, o tom, že tu máme malého, bezbranného tvora a my jako skupina bychom se o něj měli nějakým způsobem postarat. Tohle je u dětí přirozené. Řekla bych, že jenom oživujeme instinkty, které jsou někde v nás uložené. V tom se mi ten projekt líbí. Jakmile tohle u malých dětí posilujeme, nemají potom potřebu si dokazovat svou sílu na někom jiném. Vědí, jak se bezbranný člověk cítí, ať už je to miminko, nebo spolužák,“ přiblížila ředitelka. Hlavním cílem projektu Agátka je tedy posílení empatie a prevence šikany u dětí mladšího školního věku.

Agátka s babičkou chodí od září v průběhu každého měsíce do deseti tříd prvního stupně. Ve středu vždy navštíví dvě z nich a pobudou tam zhruba 20 minut. „Děti se na ni opravdu moc těší,“ potvrdila třídní učitelka čtvrťáků Olga Hörlová. A je to pravda. Čtvrťáci sedí v kruhu na koberci a dívají se ke dveřím, kdy vejde babička s Agátkou v kočárku. Jakmile ji položí mezi ně na deku, zazpívají jí písničku a pak už otázka střídá otázku a babička trpělivě a ochotně vysvětluje, jaké pokroky Agátka za měsíc udělala. Děti si ji mohou pohladit, přeměří nožičku či ručičku, jak holčička vyrostla. „Projekt není odtažitý od ostatních předmětů. Měříme, počítáme, můžeme srovnávat, zpíváme, malujeme. Až si budeme povídat o člověku, budou hodně vědět o lidském těle i jak se vyvíjí dítě. Ve slohu o Agátce píšeme, tvoříme věty. V podstatě se to dá zahrnout do všech předmětů,“ ocenila třídní učitelka. „Projekt je o empatii, o tom, jak se máme chovat k malým dětem. A já v něm vidím i smysl rodičovství,“ dodala učitelka. Pro některé děti je to jediná zkušenost s malým miminkem. „Já mám o měsíc mladšího brášku.“ „Já taky, akorát bratrance,“ chlubí se ti, kteří pro změnu vědí, co obnáší starost o batole. „Jsem z toho nadšená, děti jsou bezprostřední, úžasné. Nosí Agátce i dárky, třeba namalují obrázek,“ pochvaluje si i Agátčina babička. A holčička je mezi dětmi evidentně spokojená. „To byla i moje podmínka. Kdyby Agátka nebyla v pohodě, dělat to nebudeme,“ konstatovala babička.

Projekt oslovil i rodiče školáků. Každý měsíc sledují na školních sociálních sítích fotografie, i oni posílají dárečky. „Rodiče se obávají, že to spustí vlnu požadavků na sourozence, ale v tom dobrém,“ směje se ředitelka. „Z rozhovorů s rodiči vím, že děti o tom doma mluví velmi nadšeně,“ dodává.

Škola chce v projektu pokračovat minimálně do Agátčiných dvou let. A už má domluvená další miminka, aby projekt mohl začít i ve třídách, kde dosud není. Sleduje ho pozorně i psycholožka. „Chtěli bychom udělat seriózní průzkum míry empatie ve třídách, kam Agátka pravidelně chodí, a ve třídách, které nenavštěvuje,“ vysvětlila ředitelka Šišková s tím, že Agátka sice nechodí do tříd druhého stupně, ale i starší školáci by byli moc rádi. „Zpočátku si nás nikdo moc nevšímal, ale po čase třeba přišel kluk z 8. třídy a řekl: já vám pomůžu s kočárkem, tady není výtah,“ potvrzuje její slova babička.

Dvacetiminutovka s Agátkou ve 4.C končí. Děti jí ještě jednou zazpívají, babička ji uloží do kočárku a školáci se nahrnou k němu a každý si chce mrňouska ještě jednou pohladit. Za chvíli s paní učitelkou shrnou, co se nového dneska dozvěděli, a zapíšou to na připravenou tabuli. Agátka s babičkou zatím v kočárku drandí do další třídy.