Kliknutím zvětšíteAnna Herdová dokončila úspěšně 5. ročník Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a na africký kontinent jela pomáhat. Vedle působení v hlavním městě Kampale také zažila křest ohněm. Ordinování v Nebbi. „Což je přibližně šest hodin na západ od Kampaly, směrem k hranicím s Kongem. Zajišťovali jsme lékařskou péči zdarma pro obyvatele vesnice. Výjezd trval tři dny a za tu dobu jsme ošetřili přes 1 500 lidí všech věkových kategorií,“ přibližuje rodačka ze Sokolova.
Kde se vzala vůle vyjíždět na lékařské mise?
Vždycky jsem chtěla být něčím užitečná, pomáhat ostatním. A medicína mi to umožňuje. Chci být dobrou lékařkou. Afrika byla můj sen. Už dvakrát jsem ji navštívila, ale až letos jsem měla tu možnost vyjet na lékařský výjezd.
Spousta lidí to asi vidí podobně jako vy, chtějí nějak pomoct, ale kde je ten předěl, že se opravdu sbalíte a jedete?
Já moc neuvažovala nad tím, jestli jet, nebo ne. Otázka byla jen kdy… A jakmile se naskytla příležitost, tak jsem si řekla: to je ono.
Neměla jste strach?
Já většinou strach nemám. Takhle nad věcmi neuvažuji, jinak bych se nikdy nikam nedostala. Jediné, co mi vždy trochu vadí, je ten stav těsně před odbavením na letišti. Ale v letadle ze mě všechno spadne, navíc vím, že už nemůžu zpátky. Naučila jsem se moc neočekávat, pak vás nemůže skoro nic překvapit. Za mě mají strach hlavně rodiče a prarodiče.
Ani přímo v Africe nenastala situace, kdy jste se bála?
Bála jsem se opravdu hodně jen jednou, když jsme se vraceli z výletu a těsně jsme minuli pár krav, co se zrovna rozhodly přejít silnici. Bála jsem se, že se s nimi srazíme. Jinak nikdy nenastala situace, kdy bych se bála jiného člověka.
Jak vypadal váš tým, kolik ho tvořilo lidí?
Náš tým tvořili hlavně lékaři a sestry z Ugandy, poté jedna doktorka ze Slovenska. Celkem nás bylo devět.
Co jste nejčastěji ošetřovali?
Nejčastěji jsme řešili malárii, poté infekce močového a gastrointestinálního traktu. Střevní parazité jsou také velmi častí, jako tasemnice… Dále kožní infekce, dermatitidy, žaludeční vředy. A také různé chronické rány na nohách, rukách…
Čím je Afrika v tomto ohledu specifická?
V Africe jde hlavně o to, že se tam potkáváme s nemocemi, o kterých jsem na fakultě jenom četla, nebo jsou k nám zavlečeny cestovateli právě z těchto endemických zemí. Velice běžné jsou všechny tasemnice a jiní parazité. Také jsou tam samozřejmě pacienti, kteří trpí vysokým krevním tlakem, vysokým cukrem, ale bohužel, to nejsme schopni na tom výjezdu, který trvá tři dny, vyřešit, nebo zaléčit.
Jak vypadá takový pracovní den na výjezdu?
Vstávali jsme kolem šesté hodiny ráno, abychom na sedmou nebo osmou hodinu už byli na místě. Každý den jsme byli ve vesnici na jiném místě. Rozdělili jsme se do menších skupinek, někdo šel k registraci, lékaři si rozdělili stolečky. Každý jsme měli vlastní stanoviště, vlastního překladatele, protože většina místních obyvatel neuměla anglicky. I samotní ugandští lékaři museli mít překladatele, protože v Ugandě je hodně jazyků a mezi sebou si nerozuměli. Přijímali jsme pacienty, za den jsme jich měli kolem pěti set. Přišli, postěžovali si na své problémy, my jsme to nějakým způsobem zhodnotili a poslali je na testy. Mohli jsme je testovat na HIV, malárii, testovat se dala moč a hodnota krevního cukru. A potom se snažili jim pomoci.
Co vás nejvíce zasáhlo?
Hodně mě vzal příběh maminky s asi čtyřměsíčním chlapečkem, kdy si maminka stěžovala, že pokaždé když se chlapeček vyprazdňuje, tak se ze zadečku objeví obrovský červ, který nejde vytáhnout. To mě hodně, hodně šokovalo, tohle zjištění, že i v tak mladém věku trpí zřejmě na tasemnici. Takže jsme mu dali léky na odčervení a doufám, že to zabralo a pomohlo. A potom to byla zřejmě miminka, která trpěla malárií.
Také se vám stala velmi smutná událost…
Byla to smrt mojí pacientky. Byla to 80letá paní, která mi vlastně zemřela v náručí. Tam si teprve uvědomíte, co byste pro ně mohli udělat, kdyby se to odehrálo tady u nás. Mohla bych jí poslat do nemocnice, zajistit kyslík, rentgen, prostě věci, které nám přijdou úplně normální a běžné. Ale tam jsem byla v chýši, kde jsem neměla přístup k ničemu, a věděla jsem, že kdyby to bylo někde jinde, tak by ta pacientka možná i přežila. Měla jsem slzy na krajíčku, ale musela jsem zůstat silná.
Pamatujete si některého pacienta jménem?
Ano, právě zmíněnou 80letou pacientku, která mi zemřela v náručí, Alice Nakabungo. Právě její případ mě hodně zasáhl. Její vnučku Nakato Rebeccu jsem ale inspirovala stát se také doktorem. Takže příběh má na jednu stranu dobrý konec.
Byl tam nějaký příběh na- opak s dobrým koncem, na který jste třeba pyšná?
Příběhů jsem zažila nespočet, ale nemůžu říct, zda-li měly dobrý konec… Své pacienty jsem ošetřila, předepsala potřebné léky a mohla jen doufat, že to k tomu dobrému konci opravdu povede.
Jaké byly reakce Afričanů na bělošku ze Sokolova?
Musela jsem si zvyknout, že kamkoli přijdu, budu atrakce. Prostě běloška, v ugandštině muzungu.
Jak se to konkrétně projevuje, být muzungu?
Spousta pohledů, výkřiků, ukazování prstem. Hlavně děti ze mě byly nadšené a chtěly se fotit, nebo aspoň být na fotce. Rády pózují před kamerou, anebo jsem dostávala pohledy plné šoku a úžasu. Pamatuji si malou, čtyřletou dívenku, která se s dětskou nevinností zeptala, jestli na mě při narození nezbyla barva. A samozřejmě nabídky k sňatku byly také velice časté. Jeden chtěl mému otci nabídnout dvě krávy.
Věříte v Boha?
Ne, přímo nevěřím. Ale někdy nastane situace, kdy prostě musíte věřit, že existuje něco víc, něco, co vás povede, když všechno ostatní selže.
Proč jste se rozhodla pomáhat právě v zahraničí? Je motivem fakt, že je tam situace horší než u nás?
Pracovala jsem tři roky jako sestra na chirurgii v Sokolově a také dobrovolně pomáhala v mnoha pražských nemocnicích. Ale vždycky mě to táhlo do zahraničí. Chtěla jsem vědět, jak to chodí ve světě. Je vždy dobré mít nějaké srovnání, pak si více vážíte toho, co máme doma. A po tom, co jsem zažila v Africe, vím, že tady doma máme neskutečné štěstí a nevážíme si toho. Záchranka dorazí do 20 minut, máme přístup k nemocnicím, ke skvělé zdravotní péči… Mít jen zlomek tohoto přepychu v Ugandě, zachránili bychom mnohem více životů.
Jak žijí tamní lidé ve vesnicích? Je to velký kontrast například oproti hlavnímu městu Kampale?
Kontrast je to obrovský. Mně osobně se na vesnici líbilo mnohem více. Život plyne klidněji, všude je klid, ticho, příroda… Lidé nikam nespěchají, žijí v souladu s přírodou a vypadají šťastní. Mnohem šťastnější než my, nestěžují si, berou věci tak, jak jsou. Město je o něčem jiném, i když spěch rozhodně neznají. Jednou nás měli doktoři vyzvednout v 11 v nemocnici a přijeli v poklidu v 15 hodin.
Jak vypadají tamní obydlí, na fotografiích je vidět, že jste ošetřovali i v chýších…
Tohle se strašně špatně popisuje. Na vesnicích se stavějí domy, chýše z hlíny, někdy z cihel, střechy složené z jednoho druhu trávy. Nemají okna, jen hlavní vchod krytý závěsem a komín, aby mohl někudy odcházet dým.
Jak vypadá v takovém prostředí udržování hygieny?
To je poněkud horší… Kadibudky, nebo jen díra v zemi, dost hluboká. A sprcha venku pod hvězdami v podobě kýble s vodou, to mi dokonce i chybí.
Zřejmě se občas ocitnete v těžké situaci, co vám v ní pomáhá?
Je těžké si nebrat některé věci příliš osobně. Musíte si ale uvědomit, že jste lékař a musíte být silný. Vy se nemůžete zhroutit, protože rodina pacienta je tam s vámi a spoléhá na vás, že uděláte vše, co je ve vašich silách. A proto musíte jít dál.
Na druhou stranu to musí zanechat otisk…
Ano, ta bezmoc, když víte, že někdo přijde bos několik kilometrů s ošklivou ránou na noze, jen aby vás viděl, a vy mu můžete tu ránu pouze vyčistit, obvázat a dát nějaké léky… A pacient stejně dojde po svých zpět domů v tom prachu. Je to někdy dost těžké. Ugandští doktoři mi říkali, že chápou, jak se cítím, ale musím to brát tak, že jsem udělala, co šlo, a tomu pacientovi jsem pomohla teď a tady, a o to jde.
Jací jsou Afričané vlastně pacienti?
Především strašně vděční, že vůbec mohou přijít k lékaři a nějakou lékařskou péči dostat. V Ugandě je lékařská péče placená, a pokud na to nejsou peníze, tak se obyvatelé ošetřit nejdou, nedostanou léčbu, nebo v ní nepokračují. Takže jakákoliv taková pomoc, kdy ji poskytujeme zadarmo, je pro ně obrovská příležitost. A oni za námi i několik desítek kilometrů dojdou. Hodněkrát se stalo, že pacientka přišla sama o berlích, respektive o dřevěných hůlkách, s ošklivou ránou na noze, protože věděla, že tam ten lékař bude a podívá se na ni.
Nechají se ošetřit radši od domácích Uganďanů, nebo od zahraničních lékařů?
Myslím, že bělocha vidí jako něco trochu lepšího, než jsou ugandští lékaři, protože si říkají, že Evropan anebo Američan bude vědět víc. Takže u nás byly větší fronty než u domácích kolegů. Někteří pacienti mě přijali trochu ostražitě, některé děti se trochu bály, protože bělocha viděli třeba poprvé v životě, tak nevěděli, jak se s tím mají popasovat. Ale zvládli jsme to všechno. I s dětmi to šlo potom docela dobře.
Předtím jste byla v Mexiku, jak vyzní porovnání s Afrikou?
V Mexiku je péče o něco lepší než v Africe. Mají tam trochu jiný přístup, ale lékařskou péči potřebují i tam. Stejně jako v Africe je placená, když peníze nejsou, tak k lékaři nejdou.
Kolik stojí takový výjezd lékařského týmu?
Musí se udělat rozpočet, nejdražší je zajištění léků a laboratorních testů. Sepíše se s lékaři, co všechno budete potřebovat, a podle rozpočtu se potom shánějí sponzoři. Na tři dny se vším všudy to může být okolo šedesáti tisíc.
Jak rychle jste dokázala přepnout po návratu zpátky do našeho prostředí?
Docela rychle, jsem zvyklá takhle cestovat. Nejvíce mi trvalo přepnout z africké na evropskou stravu. Stravují se úplně jinak, jídlo je také úplně jiné. Hlavně si všechno sami pěstují, takže to chutná úplně jinak, než když si koupíte jídlo v supermarketu. Maso samozřejmě mají to, co chytnou, to uvaří a snědí, když to řeknu tak hloupě. Ale zvykla jsem si, i když skoro až po třech týdnech.
Co jste si říkala, když jste seděla v letadle a čekala vás cesta domů? Jaký jste měla pocit?
Měla jsem dost smíšené pocity. Vrátit jsem se musela, ale na druhou stranu jsem strašně moc chtěla zůstat. Afrika se mi dostala pod kůži, a proto plánuji další výjezd, na který teď budu shánět finance. Vím, že to, co děláme, má smysl. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní oči.
Zpáteční let se ale neobešel bez dramatu…
Brzo ráno v letadle začali shánět doktora. Jedné z cestujících se udělalo zle, naštěstí jsme situaci v pořádku zvládli.
Další cesta bude opět do Ugandy?
Ano. Určitě opět Uganda, zkusíme i jiné vesnice okolo, protože takových vesnic, jako je Nebbi, je v Ugandě nespočet a lékaře nutně potřebují všude.
Ráda bych dodala, že momentálně sháníme finance na další výjezd, který bychom chtěli ideálně uskutečnit za půl roku. Spolupracuji s Heal vibe medical centre v Kampale.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
