Za tři roky oslaví Bohumil Polák z Ostrova sté narozeniny. Na to, že zažil všechny československé i české prezidenty, je stále velice čilý a velmi rád zavzpomínal na doby dávno minulé. Narodil se za ´císaře pána´ v Rakousku–Uhersku, jako student gymnázia i vysoké školy obchodní žil v dobách první republiky, v dospělosti pracoval po druhé světové válce jako ekonomický odborník v nejrůznějších podnicích, po roce 1968 ho pak režim donutil živit se jako kopáč u geodetů, v demokracii už v důchodu učí zájemce cizí jazyky.
V den výročí vzniku samostatného československého státu neodmítl porovnat podle svých vzpomínek život v prvorepublikové době s ostatním obdobím svého života.
V roce 1918 jste byl školákem. Pamatujete si ještě na tuto dobu?„Trochu ano. Vzpomínám si, že jsme ve škole ještě zpívali Zachovej nám, hospodine. Byl jsem teprve kluk, ale vzpomínám, že to tenkrát byla velká sláva. Také jsme měli o všem takové povídání ve škole a potom nás pustili do ulic.“
Osobně musím říct, že o první republice vím jen z filmů pro pamětníky. Byla ta doba opravdu taková, jako ve filmech s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou?„Byla taková. Jedním slovem elegance. Na to každý hodně dbal. Už i v dospívajícím věku jsme všichni chtěli vypadat k světu. Také nás neustále učili, že když nám dáma podá ruku, tak ji musíme políbit. To mi zůstalo dodnes. A všichni byli vstřícnějí.“
A co páni profesoři na gymnáziu? Byli takoví přísní jako ve starých filmech?„Vzpomínám si, že u nás na gymnáziu byli jen profesoři, žádné kantorky. Nemůžu říct, že by byli přísní, ale spíš jsme si jich více vážili za to, co uměli a znali.
O mně se vědělo, že jsem nejchudší student, takže jsem třeba nemusel platit žádné školné. Také mi třeba dohodili domácí doučování. Učil jsem tak třeba kluky ředitele pivovaru nebo velkých statkářů. Také na gymnáziu byla taková knihovna chudých, kde jsem dostal zadarmo všechny učebnice a také příspěvek na sešity. A když se třeba šlo do tanečních, tak se mě profesor matematiky ptal, jestli vůbec mám do tanečních šaty. Na to jsme samozřejmě neměli, tak jsem od něj dostal poukaz ke krejčímu a ten mi je ušil. Takový poměr mezi studenty a profesory panoval.“
Tato doba je často prezentována také jako doba těch bohatých továrníků a statkářů a pak těch hodně chudých. Opravdu byly mezi lidmi takové rozdíly?
„Tam, kde jsem žil já, tak ne. Můj táta byl třeba vyučený zahradník, takže jsme byli chudí, ale ne tak, že bychom neměli nic. A takového jsem ani neznal. A také tím, že jsem chodil domů učit i ty bohaté kluky, tak mě prostě brali. Také jsem byl už v osmnácti náčelníkem Sokola, kam také chodili všichni, takže nějaké rozdíly jsme nedělali.“
Asi jste doma neměli televizi nebo rádio a pračku. Přesto, jak se vám žilo?„Moc pěkně. Nic z toho nám nechybělo.“
A co jste bez televize dělali celé dny?„Buď jsme si četli nebo si spíš hodně povídali.“
A jak jste to měli třeba s holkami. V kolika letech jste po nich začali koukat?„Koukat, to jsme po nich začali hned. Jen v tom nebyl žádný sex nebo intimnosti. Ty holky na to prostě nebyly. Ale také je pravda, že třeba já se do ženění nehnal. I když třeba holky chtěly.“
Pamatujete si třeba na četníky? Měli takovou autoritu?„To teda měli. Cokoliv četník řekl, to platilo.“
Zažil jste mocnářství, první republiku, protektorát, komunisty i demokracii. Kdy se vám žilo nejlíp?„Určitě v první republice. Už jen kvůli vztahům mezi lidmi byla tato doba nejlepší.“
Stejně tak jste zažil všechny prezidenty. Který byl podle vás nejlepší?„Určitě Masaryk. To byl člověk, který nebyl jen teoretik, ale hlavně praktik. Žádného dalšího takového prezidenta jsem pak nenašel. Třeba kdyby byl místo Beneše Masaryk, tak by cítil, co Francouz a Němec chystá, a nečekal by. Ten by jednal. Byl muž slova, ale i činu. A pak ti prezidenti po válce, co se každou chvíli střídali, to snad ani nebyli prezidenti.“