Své zkušenosti a znalosti rád předává svému vnukovi dlouholetý učitel, nedávno také oceněný ředitel základní školy v Horním Slavkově z doby svého působení a také pamětník konce 2. světové války Jiří Cejpek. V březnu oslavil úctyhodných 89 let. Sokolovskému deníku poskytl rozhovor o tom, jak vnímal průběh posledních dnů války, jejíž ukončení si nyní připomínáme.

Jak jste prožíval počátek května roku 1945?
Úplně první dny měsíce jsem byl doma. Přestože jsme neměli moc informací o tom, jaký je současný válečný stav, cítili jsme, že se něco děje. 1. září 1944 jsem byl povolán – Totaleinsatz – jako všichni oktaváni i já na 12hodinové směny do továrny Solman Praha v Měcholupech, kde jsme vyráběli součástky pro letectvo, a už 7. dubna 1945 jsme dostali výpověď. Měl jsem se hlásit ke kopání zákopů. Nešel jsem, ale můj mladší bratr musel kopat už od zimy, avšak utekl odtamtud. Tatínek, ten byl na tom zdravotně velmi špatně, utekl z pracovního lágru u Bodamského jezera, tak jsme byli doma tři zběhlí. V té době bylo v Praze ještě 8000 Němců. Ti měli za úkol stahovat se z ostatních částí republiky a bránit Prahu proti blížícímu se ruskému a americkému vojsku. Bylo zvykem dodržovat gentlemanské dohody, že pokud bylo město bráno jako pevnost, tak se dobývalo, a když otevřené, tak bylo průjezdné. Německý generál Toussaint, který velel jednotkám wehrmachtu v Praze, trval na tom, že Praha bude pevností. Taková byla situace. Dne 5. května jsme si s bratrem řekli, že pojedeme do Prahy pro noty k trampským písničkám, nedali jsme na matčino naříkání a jeli s příslibem, že do oběda budeme doma. Na Václavském náměstí jsme si všimli hlídkujících Němců s kulomety, i na všech křižovatkách, lidé zamalovávali německé nápisy, strhávali německé vlajky. V Praze jsme se zdržovat nechtěli, tak jsme jeli domů, to vlaky díky bohu ještě jezdily. Dorazil jsem domů, dal si česnečku a zjišťoval, co hlásili v rádiu. Prý nic, hráli lidovou píseň Červenou sukýnku. Ale přesně ve 12:32 jsme slyšeli: Pozor, pozor, voláme všechny vlastence, pojďte nám na pomoc, je napaden Český rozhlas…Pak přišlo hlášení v ruštině a angličtině. Říkám si, a je to tu, revoluce.

Mělo to okamžitou reakci?
Bydlel jsem tenkrát s rodiči v Kunicích, kousek za Prahou, a místní rozhlas už ve 14 hodin hlásil, že se máme všichni schopní dostavit ke starostovi. Mně bylo tenkrát 19 let. Byl jsem mladej, nerozvážnej… tak jsem se tam šel podívat taky. Když to dnes hodnotím, tak to bylo ode mne naprosté šílenství. Hotová sebevražda. Starosta měl za úkol sehnat 10 mužů, kteří měli už výcvik. Tak se nás odebrala skupinka do Měchovic, i tedy se mnou bez výcviku, které velel četař ČS armády Václav Milota. Ze zbraní na nás zbyly tři flinty a na každou 10 až 15 nábojů, tudíž zbraní nebylo ani to málo. Měli jsme k dispozici akorát pouze jeden kulomet MG44 s bedýnkou asi 200 nábojů. A k večeru kolem sedmé hodiny jsme zaslechli výzvu ke stavění barikád. To platilo jen pro Prahu, u nás na venkově se stavěly záseky. Záseky se stavěly z pořezaných stromů, které se kladly do vykopaných jam a napříč vedle sebe s cílem zamezit pohybu těžké techniky a její obsluze po silnicích. V prostoru mezi Prahou a Benešovem bylo středisko výcviku tankistů SS a v rozhlase hlásili, že Němci chtějí tanky nechat přivézt po trati do Prahy, bylo nutné zaměřit se právě na zablokování a znepřístupnění té trati Praha – Benešov. Z doslechu vím, že místní železničáři vyndávali koleje, odnášeli a zakrývali i 100 metrů daleko od trati a na různých místech. Situace byla velmi obtížná, když bylo vidět, že jde do tuhého, i naši se stahovali, utíkali. S vědomím toho, že válka končí, těžko se vám jde do boje. Bojové nadšení nebylo, a navíc špatné počasí.

A dostal jste se až do Prahy?
Ne, tam byl bratr, nebylo možné se tam už dostat ani po železnici, ani po silnici. Já jsem barikády přímo nebránil, ale když se Němci stahovali ze směru od Velichovek, snažili se obsadit ještě železniční stanici u Strančic, odkud lidé prchali, a když ne, tak všechny ostatní Němci postříleli, totéž také když Němci použili popovku – trať do popovického pivovaru, tam také došlo na střelbu. Nám se podařilo zastavit skupinku osmi esesmanů 7. 5., kteří táhli na Prahu, u předem jakéhosi navozeného valu. Situace se začala uklidňovat až 8.5., kdy ty německé jednotky byly značně roztrhané. Pražské povstání řídila Česká národní rada, předsedou byl Albert Pražák, vojenským řízením byl pověřen Karel Kutlvašr a za komunistickou stranu Josef Smrkovský. Příkaz byl osvobodit Prahu sovětskou armádou. Na pomoc nám přišli i vlasovci. Nikdo ale nechtěl, ani z našich, uznat jejich pomoc.

Jak se dostali k Praze?
Z 5. na 6. 5. se jim to podařilo, ač bojujícím na straně Němců, z jihozápadu, ve Zbraslavi, Modřanech a Velké Chuchli. Pomohli Čechům silně paralyzovat postup Němců a uklidnit situaci. Generál Vlasov to bral jako kalkul, protože věděl, že pokud ho Rusové zajmou, čeká ho jistá smrt. Jeho cílem bylo dostat se do amerického zajetí. České velení tuto pomoc však nikdy neuznalo. 9.5. s postupující ruskou armádou začal před ní prchat. Nakonec se dostal do amerického zajetí, ale byl vydán Rusům, protože byl oficiálně veden jako vlastizrádce. Hlavní proud ruské armády šel přes Teplice a útvary generálplukovníka Rybalka a Leljušenka jely na Prahu nonstop.

A jak vás osud zavál až do Horního Slavkova?
Po válce jsem dělal takříkajíc fofrmaturitu. Učitelé nás oktavány znali. Měl jsem tři přání – stát se lékařem, právníkem, knězem. Dát mě na lékaře, na to rodiče neměli peníze. Ze všeho sešlo. Nakonec jsem se stal učitelem ve Všestarech, a jak potřebovali, putoval jsem po pohraničí, kde bylo třeba. V roce 1952 jsem začal studovat dálkově obory český jazyk a dějepis na pedagogické fakultě a roku 1957 promoval. Učil jsem i v Praze na Vinohradech, kde jsem ale po roce 1968 dostal padáka, protože jsem nesouhlasil s okupací. Pak jsem se uchytil na stavbě a v kravíně jako ošetřovatel krav. Nesměl jsem učit. V novinách se ale objevil inzerát, že přijmou dvojici vychovatelů na učilišti v Horním Slavkově, a tak jsem si řekl, že tam je hezky, sloužil jsem tam v Pramenech a Nové Vsi na vojně. Přijeli jsme se jim s manželkou ukázat, líbili jsme se jim a pak také naše štěstí bylo, že se ztratily kádrové materiály. Byli jsme přijati, dokonce bez zkušební doby. Na dotaz proč, prý proto, že nám slíbili byt, a co kdybychom prý práci pak odmítli dělat, byt by nám museli nechat. Měli jsme štěstí. Tady nám bylo s manželkou a dětmi dobře. Rodina se o mě doteď hezky stará. S vnukem, který za mnou pravidelně dochází, se učíme jazyky.

Povídáte si s vnukem o 2. světové válce?
Povídám si s ním často, je nyní v deváté třídě a často se ptá na tu dobu, jak např. fungoval černý trh za 2. sv. války a následující léta po ní. Kde všude bojovali naši vojáci ve Francii, VB, v Sovětském svazu, na Středním východě a v severní Africe, jaké měli technické vybavení, zvláště letadla, která bránila Velkou Británii proti Němcům. Připomínám vnukovi a vlastně jsem se vždy snažil, i když jsem učil a přednášel na školách mladým generacím, aby mladí nezapomínali na odkaz našich dědů a otců. Protože ti zase nám vyprávěli jejich zážitky a zkušenosti z 1. světové války. Lucie Marková