Když jsem smutná, rozčilená nebo si prostě potřebuji srovnat myšlenky a oprostit se od všedního života, je pro mě nejlepším přítelem les. Nebo přesněji řečeno místo v lese. Samozřejmě mám také psa, německého ovčáka, se kterým se dělím o to krásné místečko a o své myšlenky. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka, a já to můžu dosvědčit.

To místo je, pokud jdu svižným krokem, asi pět minut od našeho domu, takže není problém se alespoň na hodinu jednoduše vypařit a pak se zase objevit.
Cesta je dosti obtížná, protože vede vzhůru a je hodně strmá, přesto se nikdy nenechám odradit. Kořeny stromů mi občas slouží jako schody. Když se mi konečně podaří vylézt na vrchol, musím se proplétat mezi keři. Je to jako labyrint, který znám jen já a můj pes.

Nakonec vyjdu na paseku, plnou vonící svěže zelené trávy a pestrobarevných květů, občas se tudy projde nějaká ta srnka nebo ustrašený zajíc. Kousek dál na východ je velký pařez, na který si stoupnu a mám velký rozhled. Vidím lesy, keře, a dokonce i motokros. Také cestu pod sebou, na které spatřím každého, kdo po ní projde.

Najednou mám pocit, že stojí za to žít, byla by škoda tohle nevidět. Zavřu oči a slyším, jak si vítr pohrává s korunami stromů, jak ptáci nade mnou pějí své písně. Slyším každou veverku, která si hledá houby v lesích.
Bez tohohle místečka bych občas nedokázala existovat, vždyť má určitě každý to své místečko na přemýšlení, nemám pravdu?