Canisterapii plánují v tomto roce v Mateřídoušce dvakrát měsíčně. „Jednou měsíčně se pracuje ve skupinkách. Jedna se věnuje polohování a v té druhé probíhá socializace klientů a psů. Všichni klienti, kteří chtějí, si tak pejsky mohou užít," uvedla ředitelka Denního centra Mateřídouška Věra Bráborcová. Jednou měsíčně se pak věnují jen takzvanému polohování, určenému pro klienty s těžším fyzickým handicapem.

Při polohování se využívá toho, že pes má o stupeň vyšší teplotu než člověk. „Položí se pes, na něj nebo vedle něj klient a pes ho prohřívá," vysvětlila Veronika Stránská, která se se svým manželem Bohumilem věnuje canisterapii už šest let. „Při polohování využíváme dva psy, jeden prohřívá nohy, druhý bok," doplnil svoji manželku Bohumil Stránský.

Pro canisterapii mají doma v Krajkové šest psů, čtyři už mají zkoušky, dva jsou ve výcviku. Zkoušky musí pes opakovat každý rok a musí při nich prokázat, že je pro canisterapii vhodný, laicky řečeno trpělivý, vydrží všechno. „Když jim třeba dáte ruku do tlamy, berete žrádlo z misky, taháte je, nic je nesmí vyvést z míry," upřesnila Veronika Stránská.

S canisterapií začali manželé Stránští, protože sami mají syna s handicapem a ve stacionáři MÁJA, kde přes týden je, mu právě kontakt se psem dělal velmi dobře. Vycvičili si proto sami fenku retrívra Sáru, která je v současnosti jejich nejstarším canisterapeutickým psem. Ve stacionáři se ale v úterý pohybovali zejména leonbergeři. „Komisař u zkoušek nám řekl, že si vůbec neumí představit, že by toto plemeno bylo vhodné pro canisterapii. Tak jsme tam s ním za rok přišli ke zkouškám," smál se Bohumil Stránský. Dá se říct, že jsou s tímto plemenem de facto průkopníky v tomto regionu. „Je to společenské plemeno, používá se jako záchranářský pes a díky nám i v canisterapii," dodal.

A klienti ve stacionáři jsou dokladem toho, že jsou to psi opravdu vhodní. Hladili si je, mazlili se s nimi, plně si jejich přítomnost užívali. „Já mám doma taky psa," prozradila Nikolka, „trochu menšího, yorkšírka, jmenuje se Mike," pochlubila se, zatímco si hladila podstatně větší plemeno. Při canisterapii nezáleží ani na velikosti, ani na rase, pomáhat mohou všichni psi, pokud zvládnou výcvik.

Dopoledne ve stacionáři si užívali i samotní psi, i když podle slov manželů Stránských je to pro ně hodně vyčerpávající činnost. „Pejsek předává klientovi to svoje živočišné teplo, a když přijedeme domů a má za sebou třeba čtyři polohování, tak je unavený a prospí zbytek dne," vysvětlili.
Se svými psy docházejí nejen do chodovského stacionáře, ale také třeba do očního stacionáře v Chebu, do domovů pro seniory i do školek. Spolupráci s Mateřídouškou si moc pochvalují. „Musíme úzce spolupracovat, nejsme fyzioterapeuté a neznáme zdravotní stav klientů. S vychovatelkami se vždycky domluvíme, co budeme s klientem dělat, abychom mu třeba neublížili," přiblížil Bohumil Stránský.

Canisterapie je název pro metodu pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa.