III. část

Ke konci Theoderichova panování se začalo soužití Gótů a Římanů kalit. Theoderich nechal surově popravit římského filosofa Boëthia a přestal spolupracovat s římským senátem.
Po králově smrti roku 526 ostrogótská država v Itálii upadala, zatímco moc Byzance rostla. Císař Justinián, zaujat myšlenkou obnovy římského impéria, usiloval podmanit si bývalou západořímskou říši, na jejímž území vznikly germánské státy. Válečné tažení Byzance proti Gótům, vedeným králem Totilou, přineslo Justiniánovi vítězství po dvaceti letech bojů. Válku s Góty vylíčil ve své knize byzantský historik a přímý účastník Prokopios.

Další rozvoj

Ostrogótskému království i ariánskému náboženství odzvonilo. Roku 554 Justinián ovládl Itálii a z Ravenny (dobyté již roku 540) učinil centrum nové správní jednotky - byzantského exarchátu. Dvousetleté období exarchátu znamenalo pro Ravennu další období uměleckého rozvoje.
Raně křesťanská latinská kultura se obohatila spojením s křesťanskou kulturou Byzance. Svědectvím duchovní symbiózy Západu a Východu jsou chrámy v Ravenně, jejichž stavba byla završena císařem Justiniánem.

O chrámu San Vitale se říká, že je nejkrásnější stavbou v byzantském slohu v západní Evropě. Předlohou mu byl konstantinopolský kostel sv. Sergia a Bakcha (v 15. století zničený Turky). O sv. Vitalisovi, jemuž byl chrám zasvěcen roku 547, legenda uvádí, že sloužil jako voják v Miláně, kde také podstoupil mučednickou smrt.

Jeho tělo bylo přeneseno do Ravenny koncem 4. století. Chrám založený na jeho hrobě nese typické znaky tzv. martyria, sakrální stavby, v níž se uctívala památka mučedníka ve výroční den jeho smrti. San Vitale má centrální osmihranný půdorys (oktogon) o průměru 35 metrů.
Osmi pilíři, podpírajícími kupoli, je interiér rozdělen na středový prostor (pod kupolí) a na ambity. Architektonickým řešením připomíná slavný konstantinopolský velechrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia).

Mozaiky

Z původní vnitřní výzdoby se dochovaly jen mozaiky v apsidě. Po stranách apsidy je zobrazena pompa byzantského dvora. Na jedné straně je portrét císaře Justiniána, jak, doprovázen církevními a dvorními hodnostáři, přináší chléb pro slavení eucharistie (večeře Páně).
Na protějším vlysu císařovna Theodora, obklopená dvorními dámami, přináší kalich s vínem. Tyto mozaikové portréty možná pocházejí z Konstantinopole, kde pracovala císařská mozaikářská dílna. Mají charakteristicky byzantskou stylizaci, která činí postavy na mozaikách jakoby odhmotněnými a duchovnějšími (strnule důstojné postoje, veliké oči), ale zároveň uchovává realistické rysy (ustaraná tvář Justiniánova, sebevědomý výraz Theodory).

Mozaiky dokumentují byzantskou ideu jednoty státu a církve - světská i duchovní moc se soustředí v rukou císaře, jehož osoba je posvátná (Justinián je zpodobněn se svatozáří), neboť je Kristovým zástupcem na zemi.

Vševládce

Uprostřed apsidy (nahoře nad oltářem) se nachází ústřední výjev Krista Pantokratora (Vševládce). Mozaiku doplňují postavy dvou andělů, sv. Vitalise (Kristus mu podává korunu mučedníka, symbol vítězství nad smrtí) a sv. Eklesia, biskupa, za něhož byla stavba chrámu San Vitale započata.
Zatímco byzantská ikonografie zobrazuje Krista jako zralého, přísně zhlížejícího muže s plnovousem, v San Vitale má Kristus podobu bezvousého mladíka, známou z prvokřesťanských římských katakomb. Poukazuje to jak na prolínání raně křesťanského a pozdějšího byzantského umění, tak na koncepci teologickou a politickou.


Pokračování příští středu …