IV. část

Ariáni věřili, že Kristus je stvořená bytost podřízená Bohu Otci. Katolíci vyznávají, že Kristus je Bohu Otci roven, že je od věčnosti zrozený Boží Syn a Boží Slovo. Kristovu nestvořenost, jeho věčné bytí, naznačuje na mozaice v San Vitale mladistvá bezvousá tvář, symbol věčné mladosti. Kristovo božství, jímž vládne světu, je znázorněno i tím, že na mozaice Kristus trůní na modré kouli.

Jde o umělecky ztvárněnou ortodoxní křesťanskou teologii, dokládající, že pravověrnost nauky prospívá i politice (vítězství Byzantinců nad Góty). Je podivuhodné, že na mozaice z 5. století je svět vyobrazen kulatý - a v modré barvě, jak lze naši Zemi spatřit jen z vesmíru!

San Vitale

Návštěva chrámu San Vitale mi přinesla nejen kulturní, ale i duchovní zážitek. Jeho centrální půdorys otevírá srdce i mysl nekonečnu a věčnosti. Na rozdíl od baziliky zde totiž můžete chodit v kruhu. Za každým z osmi nosných pilířů jsem nahlížel do středového kruhového prostoru a do apsidy, jež se pokaždé otevírala v jiném úhlu, v jiném světle. Bylo nádherné stanout na prahu nekonečna a vytušit, že věčnost není nudným brnkáním na harfu na nebeském obláčku, nýbrž nekonečným objevováním stále nové, hlubší skutečnosti. Nejsem mystik, ale pochopil jsem, že chrám San Vitale je místem tajemným, mystickým - signalizujícím, že pod povrchem života je skryto tajemství.

K San Vitale přiléhá palác byzantských exarchů (guvernérů), pozdější benediktinský klášter. Území exarchátu se postupně zmenšovalo, jak je obsazoval germánský kmen Langobardů. Byzantský exarchát významně spoluvytvářel kulturní a politické dějiny tehdejší Itálie.
Památky v historickém centru dnešní Ravenny jsem pohodlně prošel během několika hodin, beze spěchu, za krásného počasí, netísněn davy turistů jako v Benátkách nebo v Římě. Zdá se neuvěřitelné, že nádhernými kostely starými 1500 let, které pamatují římskou a byzantskou říši, se procházejí jen malé hloučky lidí, nebo - jako v chrámu, o němž teď budu vyprávět - že jste uvnitř skoro sami!

Bývalý přístav

Do odjezdu vlaku zbývají tři hodiny. Dost času na to, vydat se k bývalému přístavu, k 5 kilometrů jižně od města vzdálené bazilice Sant Apollinare in Classe. Autobus mi ujel. Nechci čekat půlhodinu na další, a jdu pěšky.
Procházka městem je plná dojmů. Postojím u hrobu renesančního básníka Danta Alighieriho, autora Božské komedie, jenž zesnul v Ravenně roku 1321. Prohlédnu si baziliku San Francesco z 5. století, se zatopenou kryptou pod oltářem. Míjím vznosný barokní chrám Santa Maria in Porto z 18. století, který - jak jeho název napovídá - stojí u jedné z městských bran, kudy se dávám cestou z města po silnici na Rimini.

Cesta poutníka

Pěší túru k Sant Apollinare in Classe jsem pojal jako pouť k duchovním kořenům své víry. Právě Ravenna byla významným misijním centrem, odkud se šířilo křesťanství po severní Itálii - např. do Milána či Akvileje.
Z pozdějšího patriarchátu akvilejského pak přicházeli první misionáři na Velkou Moravu. V tomto smyslu má Ravenna svůj podíl na prvopočáteční christianizaci českých zemí.

Poutník musí na cestě ke svému cíli vynaložit jistou námahu. Oněch 5 kilometrů sice není žádná velká vzdálenost, ale ve třicetistupňovém horku a po rozpálené silnici se neputuje snadno. Navíc jsem na předměstí zabloudil a lámanou italštinou se musel ptát na cestu.
Ital mi ukázal správný směr. Když jsem na jeho otázku, jestli vážně jdu pěšky, odpověděl „si“, klepal si na čelo. Za městem jsem konečně spatřil orientační bod - zdálky viditelnou zvonici baziliky Sant Apollinare in Classe. Zvonice vypadala, že je na dosah ruky, ale sáhnout jsem si na ni mohl až po dalším třičtvrtěhodinovém pochodu.

Pokračování příští středu …