Rok co rok vyráží parta kluků s řehtačkami napříč celou obcí. Začínají na Zelený čtvrtek, kdy zvony odletí do Říma, a nahrazují tak zapovězený zvuk zvonů a zvonků právě svými dřevěnými řehtačkami. Končí v sobotu ráno. Některé z nástrojů jsou opravdovými unikáty, které používali jejich dědové či pradědové.

„Chodilo se opravdu každý rok, tradici nezastavil žádný režim," zavzpomínal jeden ze starousedlíků. Jeden z velikonočních zvyků přišel do obce pár let po druhé světové válce. Pravděpodobně jej s sebou přinesli noví osadníci z východních Čech. Parta kluků začíná ve čtvrtek v poledne, poté jde ještě v šest večer. V pátek řehtačky zní obcí již od šesti ráno, další dvě cesty jsou ve stejný čas jako předchozí den. V sobotu ráno končí. Poté jdou dům od domu, zpívají velikonoční říkanku a koledují. V pondělí již nechodí.

„Ležíme doma a odpočíváme, bolí nás nohy z třídenního chození po vsi," směje se jeden z koledníků. Chodí žáci školou povinní. Pokud chlapci končí v základní škole, předají řehtačku mladším. Dříve chodilo i čtrnáct kluků. Letos jich vyrazilo šest. Jeden z koledníků byl poprvé.

„Mluvil jsem s Jirkou, což je jeden z koledníků, a ten mi řekl, ať letos začnu chodit s nimi. Tak jsem tu," vysvětlil osmiletý Dominik Sarkány. Řehtačky buď zdědí, nebo si je půjčí na obecním úřadě. Vedení obce dokonce i plánovalo sehnat šikovného truhláře a třeba nějaké další řehtačky přidělat. Krásné na celé věci je to, že akci nikdo neorganizuje, a ještě se nestalo, že by nebyla. Chodí zásadně chlapci.

„Lidé jsou na nás milí. Otvírají nám, poslechnou si koledu a pak dají vajíčka nebo sladkosti," doplnil další z koledníků. Sraz si dávají u malé kapličky nad vesnicí. Tam se také rozdělují do dvojic. Pak už stačí jen zavěsit řehtačky na krk a vyrazit. Tvrdí, že je to pro ně zábava a nevadí jim ani brzké ranní vstávání. Při otázce, zda půjdou i příští rok, bez váhání zvolají: Jasně!