Její předpověď se splnila, a tak pátral po tom, čím si byla tak jistá. Ukázala mu barometr, který měli v družině. A tím bylo u tehdejšího školáka rozhodnuto. Přál si pod stromeček přesně takový přístroj. Dostal ho, a tím začal jeho celoživotní koníček. Řeč je o Rudolfovi Kovaříkovi ze Šindelové na Kraslicku, který se počasí a všemu kolem něj věnuje už půl století.

"Tehdy jsem si u táty musel barometr vyprosit. On chtěl koupit pingpongový stůl, ale já si stál za svým. Chtěl jsem barometr. Nakonec se za mě přimluvil i strejda a já ho opravdu dostal. Byl z tehdejší Německé demokratické republiky a mám ho doma dodnes," říká Kovařík.

Dnes spolupracuje s Českým hydrometeorologickým ústavem, astronomickým ústavem, horskou službou či hasičským sborem. Jeho zahradu i dům "zdobí" různé přístroje, které počasí sledují. V pracovně má skříně plné šanonů se záznamy a na stole jsou vidět tři computery. Padesát let starý barometr má v domě také. V době dnešních technologií a satelitů mu spíše připomíná jeho začátky. Stále však funguje.

"Počasí se dalo vysledovat i před mnoha a mnoha lety, i technických vymožeností. Zejména na vesnicích potřebovali sedláci vědět,, jaké bude léto či zima. Chtěli vědět, jakou úrodu očekávat, kolik bude obilí, sena, nebo jak tuhá bude zima kvůli zásobám dříví. V každém kraji vypozorovali různé indicie z přírody či z pranostik. Ta je pro každou lokalitu jiná. I my jsme mívali doma 120 králíků a dalších zvířat a potřebovali nadělat seno či dříví na zimu, které zde bývaly tuhé," vzpomíná Kovařík. Svému celoživotnímu koníčku se začal naplno věnovat po vojně v roce 1986.

V Šindelové v minulosti instalovali meteorologové srážkoměr. Stalo se tak po velké povodni v roce 1961. Lidé, kteří ho měli na starosti postupně zestárli a ve zmíněném roce 1986 už se o sledování počasí staral pouze sám.

close Rudolf Kovařík předpovídá počasí už půl století. Začal jako školák s barometrem info Zdroj: Deník/Roman Cichocki zoom_in Rudolf Kovařík předpovídá počasí už půl století. Začal jako školák s barometrem

"Od toho roku postupně přibývala další a další měření. Stanice šla nahoru samozřejmě i s vybavením. Dnes má u mě umístěnou bolidovou kameru i Astronomický ústav z Onřejova. Je schopna udělat pět tisíc fotek za pouhou vteřinu. Z jednoho blesku pořídila nedávno přes 3800 fotek," vypráví o jednom z několika zařízení u svého domu. Těmi dalšími jsou pak meteo stanice, kamera pro online obraz, kterou si může prohlédnout každý, zařízení na měření slunečního svitu nebo limigraf, což je přístroj k měření a registraci výšky hladiny vodního toku na nedalekém potoce. V zimě Kovaříka zase mohou místní vidět, jak šlape na místní louku s podivnou rourou. Jde o takzvanou manuální sněhoměrnou stanici. Data z ní opět využívají nejen meteorologové, ale především vodohospodáři na přehradě.

Kovařík se také aktivně zajímá o fenologii, hydrologii, faunu, a je také členem Rosnatky. To jsou dobrovolníci, kteří mají na starosti Rolavská vrchoviště. Jde o nejpřísněji chráněnou oblast přírody nad Šindelovou. Aktivní je i ve spolku pro záchranu šindelovské hutě, kde provází zájemce. Tato unikátní památka, o jejíž záchranu se zasloužil zejména Jiří Hrůza ze stejného spolku, mu totiž stojí před domem. Po domluvě Kovařík po technické památce turisty a zájemce nejen provede, ale dá jim i patřičný a zasvěcený výklad. Historie je totiž jeho dalším koníčkem.

Sám se živí dlouhé roky truhlařinou. "Něčím se živit musím. Po reorganizaci ve Rotavských strojírnách jsem odešel a začal pracovat se dřevem. Je to práce a zároveň relax. Z několika rovných kusů fošen vznikne něco krásného, baví mě to. Těší mě, když vidím lidi sedět na židlích, které jsem vyrobil, nebo v pergolách, které jsem postavil. Začal jsem už v dětství. Tehdy vyráběl můj otec kolébky a já mu pomáhal. Leštil jsem součásti kolébek. Alespoň jsem začal od píky, což je dobře. Vyráběli jsme je z jednoduchého důvodu. Nebyly na trhu. Zákon totalitního trhu byl jasný. Sežeň, nebo udělej si, co umíš," vzpomíná Kovařík.

Při výčtu jeho aktivit se nabízí otázka, jak je to na tom s volným časem.

"Na delší dobu odcestovat nemohu. Od roku 1986 jsem byl párkrát ve světě, ale jen takzvaně na otočku. Je to o domluvě, ale moc volného času mi nezbývá. Na dálku také občas radím kamarádům na cestách. Jeden z nich jel na motorce napříč Evropou a říkal mi, že nesmí zmoknout. Tak jsem mu posílal údaje z radarů. Další zase cestovali na Island či do Grónska. Ti chtěli také vědět, jaké počasí je tam při cestě čeká. Tak jsem jim posílal aktuální informace a tak trochu vlastně cestoval s nimi," uzavírá Kovařík.