Byli to kluci, co poslouchali bigbít, chtěli číst západní literaturu a užívat si života. Sám předlistopadový režim si z nich tak mimoděk vychoval své odpůrce. A z mladých rebelů byli najednou hrdinové – osobnosti, které stály na Sokolovsku u zrodu demokracie. Vyprávění regionálních osobností z listopadu 1989 hostil ve čtvrtek v podvečer Městský dům kultury v Sokolově. O svých zážitcích, postojích a pocitech z listopadu roku 1989 i předlistopadové éry promluvili Karel Jakobec, Jaromír Dvořák, Tomáš Kábrt, Erich Kříž, Jan Hadrava a Martin Volný.

„Poprvé jsem si uvědomil, že je s režimem něco špatně, když jsem byl v osmi letech na škole v přírodě. Vyprávěl jsem tam vtip, jak bije jeden druhého novinama a ten bitý se ptá, jakým právem mě biješ? A druhý odpoví: Rudým! Rodiče pak kvůli tomu museli na kobereček," začal vyprávění projektant a divadelník Martin Volný. Někteří z bývalých disidentů pocházeli z protikomunistických rodin, téměř všechny ale spojovala především jedna věc: láska k hudbě, knihám a celkově kultuře, kterou tehdejší režim zakazoval. „Chtěli jsme prostě a jednoduše žít – chodit na bigbíty, ne se účastnit spartakiád. Jednou jsme se dokonce výjezdu na spartakiádu odmítli zúčastnit. Našimi modlami byly kapely jako Jasná páka nebo Žlutý pes. Tak jsme začali organizovat koncerty. To nám ale velice záhy bylo zakázáno," popsal své první konflikty s režimem Erich Kříž, který byl v porevolučních dnech řečníkem na sokolovském náměstí a stal se jedním z mluvčích sokolovského Občanského fóra.

A konflikty s režimem většinou neprobíhaly nijak příjemně. Disidenti byli opakovaně zatýkáni, vyslýcháni, biti. „Když ve 4 hodiny v noci přijdou policajti k vám domů, seberou vás a jen tak zavřou, není to nic příjemného. Na 48 hodin bylo možné vzít člověka do vazby jen tak, bez jakéhokoliv důvodu. Po 48 hodinách mě vytáhli ven před barák a zase šoupli zpátky. A takhle klidně šestkrát za sebou," říká aktivista Tomáš Kábrt, který si svými kousky vysloužil trvalou pozornost režimu. „S kamarády se nám třeba podařilo získat tajnou zprávu o životním prostředí na Sokolovsku. Ministerstvo ji nechtělo zveřejnit, protože byla úplně otřesná! V regionu byla nejvyšší úmrtnost kojenců, dýchali jsme tu popílek, vypouštěly se celé tuny síry. Popisovaly se tam různé nemoci, které všechno tohle způsobily," vysvětloval Kábrt.

Zprávu zveřejnili v časopise Stres, který vydávali. Sehnali stovku aktivistů z celého kraje a zdi a ploty po celém Sokolově přes noc pokreslili nápisy Dusím se. „To byla tenkrát úžasná věc. A to nejen proto, že o tom mluvil celý Sokolov. Za tím heslem se totiž dalo najít mnohem víc konotací a souvislostí než jen s životním prostředím. Dusili jsme se i politickou atmosférou… Když pak Tomáš navázal vystoupením v masce s dýchacím přístrojem při prvomájové manifestaci, dostalo to ještě širší rozměr. Maska nám všem zakrývala ústa a zároveň jsme každý nějakou nosili, abychom dokázali v režimu žít," myslí si další z listopadových osobností Jan Hadrava. Sám přitom podle svých slov ani v roce 1989 nevěřil, že by se režim mohl zhroutit. „Připadal mi obrovský a strašlivě silný," doplnil.

A přesto se tak stalo. Sedmnáctý listopad ovšem sokolovští disidenti trávili většinou v nevědomosti. „Vždy u příležitosti významného výročí jsem se raději uklidil z dosahu. Abych nic nevyvedl, pro jistotu mě totiž vždycky preventivně zavřeli. Sedmnáctého jsem byl s kamarády v lese v Horní Blatné. Sázeli jsme tam na brigádě stromky. Když jsem se pak za několik dní vrátil, lidé chodili s trikolorami a v televizi byl Václav Havel. To bylo úžasné," uzavřel Kábrt.