Navrhli ho sami obyvatelé v anketě Karlovarského kraje, který ji vyhlašuje, aby poděkoval za práci těm, kteří dnes a denně pomáhají zachraňovat lidské životy.

Ačkoli už je Luboš Vaněk v důchodu, stále setrvává na oddělení, neboť za něj není náhrada. V pozici primáře si zároveň udržuje široké znalosti v oboru, jeho užším zaměřením je imunologie. „Snažím se celý život pracovat poctivě, tento řád však nepatří jen mně, ale celému týmu dětského oddělení, lékařkám i zdravotním sestrám. Musím poděkovat i kolegům z jiných oddělení a vedení nemocnice a také spolupracujícím a vděčným rodičům,“ řekl Vaněk.

Ocenění si váží a říká, že pokud mělo někdy přijít, tak je ten pravý čas. V pětašedesáti totiž hodlá primář ubrat ze svých pracovních závazků. Nástupci se ale příliš nehrnou. Dvě možné adeptky a kolegyně jsou ve věku kolem šestatřiceti let a zatím na mateřské dovolené.

Od roku 1956 se na dětském oddělení vystřídali pouze tři primáři, oba předchozí tam pracovali do důchodového věku. Z dalších mnoha lékařů vydržel na oddělení do důchodu pouze jediný. Všichni ostatní odešli, většinou na dětská střediska a někteří na kliniku.

Luboš Vaněk pracuje v sokolovské nemocnici 40 let, z toho polovinu ve funkci primáře. Původem Plzeňák šel do Sokolova hned z několika důvodů. Nechtěl pracovat na klinice, kde tehdy rozhodovaly nejen znalosti a dovednosti, ale také známosti. V Sokolově mu nabídli byt a poznal tam primáře Jiřího Nájemníka, který ho pro pediatrii získal.

Za svou kariéru se musel vypořádat s mnoha onemocněními, jako je například epiglotitida, tedy rychle postupující otok hrtanu a mnohdy s fatálním dušením. „Dnešní mladí lékaři to už zaplať pánbůh neznají, což je dobře. Díky očkování už podobné věci nevidíme,“ říká primář. V dnešní době ale přibyly alergie či psychosomatické poruchy dětí. „Dítě přichází s různorodými potížemi a my nenajdeme nic ani ve vyšetřeních, ani v laboratoři. Děti jsou pod větším tlakem prostředí a některé možná mají nižší kondici. Dříve nebyly počítače a televize vysílala jen omezenou dobu. Neříkám, že je to lepší či horší, prostě život je jiný,“ říká Vaněk. To stejné se dá říci o rodičích. Při přijetí se často děti i rodiče ptají, zda je připojení k wifi.

„Jako chlapec jsem trávil každou možnou chvíli venku. Dodnes nemám v telefonu data a čas strávený u počítače si někdy vyčítám,“ říká lékař, který v létě jezdí na kole, v zimě vyráží na lyže a stále se tak snaží udržet v dobré kondici.

Podobně jako on je většina ze zhruba dvacítky dětských lékařů v předdůchodovém nebo důchodovém věku, 11 je starších 60 let, a třem z nich už bylo dokonce 70 roků. „V dohledné době budou odcházet. Sám bych si velice přál, abych mohl do důchodu odejít s klidným vědomím, že vše bude fungovat minimálně tak, jako když jsem tady pracoval já, nebo ještě lépe,“ uvádí lékař, který má vedle sportu i jiný méně obvyklý koníček. Sbírá drobnou grafiku, především exlibris – umělecké grafické tisky dříve lepené do knih k označení vlastnictví. „V příštích letech bychom chtěli s manželkou cestovat a sportovat a také zvelebovat naši zahradu a těšit se z vnoučat. Sám chci navštěvovat různé umělce a amatérsky se také věnovat grafice,“ uzavírá Vaněk.