V kraji je dlouhodobých pěstounů stále nedostatek. Pomoci má kampaň
I době pandemie se je Karlovarský kraj snaží získat. Byť kvůli opatřením byly aktivity kampaně Staňte se pěstounem omezené, podařilo se svěřit do péče 26 dětí. „Z toho 19 jich bylo svěřeno do pěstounské péče a 7 do adopce,“ uvedli na Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Karlovarského kraje. Hlavním zdrojem informací o pěstounství jsou webové stránky www.pestounskapecevkk.cz.

„Když vám někdo řekne, že s dětmi je hodně práce a starostí, dáváme mu za pravdu, ale radosti a požehnání je mnohem více.“ Tak shrnují své zkušenosti s pěstounstvím. Praktikující křesťané vždy toužili po široké rodině. „Všechno začalo náhodou. Kamarádka jedné z dcer se stala postupně součástí rodiny a poté, co se její rodiče odstěhovali do vzdáleného města, zůstala u nás, jako u pěstounů, až do plnoletosti a vyučila se cukrářkou,“ popisuje Daniel Krejčí. Z mladé dívky je už dnes maminka a je stále pevnou součástí rodiny.

V současné době mají manželé v dlouhodobé péči čtyřletého chlapce a holčičku o něco mladší. Výchově dětí dává rodina maximální prioritu a uzpůsobili tomu i zaměstnání. Pan Krejčí je umělecký řezbář, který vyrábí svícny, plastiky, formy na sýry. Ale také betlémy nebo dokonce luky. Manželka je v domácnosti, kromě běžné péče se navíc rozhodla své děti doma i vzdělávat. „Když odrostly, začala jsem přemýšlet o nějaké další smysluplné práci a tak jsme se společně s manželem rozhodli pomoci dalším dětem v rámci přechodné pěstounské péče,“ popisuje začátky. Celkem jich vychovávali šest, než odešly do nové rodiny. Loučení ale bylo těžké. „S předáním každého dítěte odcházel i kus našeho srdce, všechny naše děti v pěstounské péči byly „vymazlené" a tak jsme se rozhodli u sedmého dítěte požádat o dlouhodobou pěstounskou péči.

Provází ji však silný úřední šiml a náročný proces posuzování. Proces přípravy na přechodnou pěstounskou péči trval přibližně rok. Manželé prošli řadou školení, jak zvládat zátěžové situace a další emočně náročné situace. Manželé Krejčí svoje zkušenosti s úřady hodnotí jako pozitivní. „Bylo vyhověno naší představě o věkovém rozmezí dětí mezi 0 až 3 roky. Několikrát jsme dostali děti staré do jednoho týdne přímo z porodnice,“ vzpomíná pan Krejčí. Posledního  chlapečka se nepodařilo vrátit do biologické rodiny, ani mu nalézt náhradní rodinu a tak se manželé rozhodli, že se o malého postarají, dokud to bude nutné, třeba i do zletilosti. Tím jsme se stali oficiálně dlouhodobými pěstouny,“ vysvětluje paní Krejčí.  K chlapci pak po dvou letech přibyla ještě holčička, kterou převzali po roční přechodné péči od kolegů.

Osvojené děti staví před realitu a na otázky Jsi moje maminka? odpovídají upřímně. „Říkáme, že se nám narodily v srdíčku. A to je někdy mnohem víc,“ zdůrazňuje paní Krejčí. Přiznávají ale, že ne vždy je to lehké. Děti se někdy cítí zmatené, některé navíc mají kontakt se svými biologickými rodiči. „Jako pěstounský rodič, máte povinnost sdělit dítěti informace o biologických rodičích, což například u našich dětí vyvolalo celkem velkou citovou bouři, problém totiž není jen v samotném setkávání se, ale v té nejistotě, kam vlastně dítě patří,“ myslí si paní Krejčí. „ Zvládnout tyto situace je největším úkolem pěstounů a právě v tom spočívá kvalitní pěstounství,“ dodává. Velkou oporu nacházejí manželé ve víře i v rodině. Šest biologických dětí sourozence přijalo vždy s vřelou náručí, rozhodnutí kvitovalo i širší příbuzenstvo.