Že se tam po sto letech znovu vrátily, je velká zásluha samotných obyvatel Chodova, protože ti ve veřejné sbírce během jednoho roku dokázali mezi sebou vybrat bezmála 400 tisíc korun.

„Je neuvěřitelně příjemné, že Chodováci mají zájem o své město a že to tímto způsobem dávají najevo. Vybrat téměř 400 tisíc během jednoho roku, to je fantastické, naprosto úžasný výsledek,“ vyslovil slova uznání historik města Miloš Bělohlávek. Jak doplnil, výroba obou zvonů stála 385 022 korun a na účtě sbírky a do pokladničky v infocentru se podařilo vybrat 388 527 korun. „To znamená, že Chodovákům se během jediného roku podařilo vybrat dostatek prostředků na pořízení obou zvonů. Všem za to patří velký dík,“ ocenil. Sbírka, která měla trvat do konce listopadu 2018, tak byla ukončena už letos k 15. srpnu. Nebylo to poprvé, kdy Chodovští ukázali, že jim jejich město není lhostejné. V loňském roce se do věže vrátil zrestaurovaný zvon Jan Vilém, jehož oprava proběhla rovněž z peněz vybraných ve veřejné sbírce. Tehdy obyvatelé shromáždili 120 tisíc korun.

Zůstaneme ještě chvíli v řeči čísel. „Dalších 212 755 korun stálo technické vybavení, montáž, elektrický pohon zvonů. Náklady na příslušenství a vybavení zvonů zaplatil Chodov ze svého rozpočtu. Celkově nové zvony stály 597 777 korun,“ vypočítal náklady mluvčí města Martin Polák.

Město si všech dárců váží. Jednou z forem vděčnosti a poděkování je i to, že jména největších dárců byla odlita přímo do plášťů zvonů. V současné chvíli už jsou známa i jména všech dalších, kteří přispěli alespoň částkou 1000 korun. „Během podzimu bychom všechny dárce rádi pozvali, abychom jim poděkovali. Do konce roku by pak měla být vyrobena pamětní deska s jejich jmény, která bude viset v kostele,“ uvedl historik Bělohlávek.

Pro něj zavěšením nových zvonů skončilo téměř tříleté úsilí o jejich navrácení. „Je to určitě příjemný pocit. Povedlo se dotáhnout do konce něco, co přetrvá. Pokud se nestane něco mimořádného, tak po staletí tady ty zvony mohou být a zvonit,“ vyjádřil své dojmy a pocity.

Že by teď složil ruce do klína a odpočíval, to vůbec nepřichází v úvahu. „V kostele je práce jak na kostele, je tady pořád co dělat,“ poznamenal s úsměvem. Původně měl totiž kostel ještě jeden zvonek, takzvaný sanktusní. Ten byl rovněž zničený za 1. světové války a pořád v kostele chybí. „A rád bych pokračoval restaurováním některého z oltářů, které už více než sto let nebyly opravovány,“ nastínil, kam teď zaměří svou pozornost.