Už nedlouho před osudným 21. srpnem 1968 začaly tát ledy a začala se říkat pravda o nevinně uvězněných a týraných nebo i popravených politických vězňů. Začaly vycházet knížky, jako byly třeba Mňačkovy „Opožděné reportáže“, Kunderův „Žert“, Solženicinův „Jeden den Ivana Denisoviče,“ Pasternakův „Doktor Živágo“, Procházkova „ Přestřelka“ a mnoho dalších. Když se pak Dubček zmínil o tom, že se u nás začíná budovat „socialismus s lidskou tváří“, sovětští generálové se dali do útoku.

Napřed si vymohli u nás cvičení Varšavské smlouvy nazvané Šumava, kde se začátkem června 1968 sešla uskupení armád SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR spolu s menším počtem našich vojáků. Tím už chtěli dát dopředu najevo, že si naše hranice nedokážeme sami ubránit. (Armády těch samých států se pak na 21. srpna vrátily a střílely do našich nevinných lidí). Cvičení zakrátko skončilo, ale sovětská vojska se nějak neměla k odchodu. Až po několika výzvách našich představitelů se začínala stahovat. Už tehdy to vše bylo divné, ale my jsme byli tenkrát mladí, a tak jsme to brali na lehkou váhu.

Protože jsem pracoval na operačním sále chirurgie v karlovarské nemocnici, vedli jsme často v pauzách mezi prací politické diskuze. Snad jako všude. Já tam byl nejmladší, bylo mi tehdy 24 let, a tak jsem tvrdil z mladické hlouposti, že Rusové přece jen odejdou a už se nevrátí. Přece k nám nemohou jen tak vtrhnout, co by na to řeklo světové veřejné mínění a OSN?

Dnes už nejsou padesátá léta a máme právo na svobodu projevu a myšlení. Ke stalinismu už cesta zpátky přece nevede. Pan doktor Máj, jinak vynikající chirurg, se nad mými řečmi jen usmíval. On totiž znal své. V padesátých letech byl zatčen spolu s dalším doktorem, že prý pomohli z vězeňského nemocničního oddělení (které tehdy bylo v areálu zdejší nemocnice) na svobodu jednomu politickému vězni. Ten se dostal až na Západ. Byl za to asi 8 let ve vězení a měl na celou věc jiný názor: „Pane Nykl,“ povídá, „vsázím se s vámi o flašku šampaňského, že se Rusové zanedlouho vrátí a že to jen tak nenechají. Vždyť jsme stále jejich kolonie a budeme i nadále.“

Tak jsme se vsadili a zanedlouho pak jsem z nemocnice odešel a dozvěděl se po letech, že doktor Máj zemřel v Německu. Měl bohužel velkou pravdu a dodnes mu dlužím tu láhev, kterou na jeho počest jednou snad vypiji.

Ladislav Nykl