„Na ten den nikdy nezapomenu, ani se to snad nedá.“ To říká většina pamětníků, kteří zažili srpnové události roku 1968 a přišli o nich vyprávět do redakce Sokolovského deníku. Při vzpomínkách nejčastěji mluví o tancích v ulicích měst, o atmosféře doby, davové pospolitosti a snaze vyjádřit odpor k vojenské okupaci.

„Tenkrát mi bylo 21 let a pracovala jsem v Podniku služeb na Starém náměstí v Sokolově. Odtud jsem také sledovala dění, když do města přijely tanky. Stála jsem tehdy před podnikem, všude byla spousta lidí, byl to obrovský dav, jenž zatarasil celé náměstí, aby vojsko nemohlo projet,“ začala s vyprávěním Miloslava Lísalová z Habartova. „Dívala jsem se, jak lidé lezou na tanky, na kterých smutně seděli vojáci. Co se mi také zřetelně vybavuje, je hrozící zasádrovaná ruka vystrčená z davu. Pamatuji si také ty emoce, byl to vztek i strach, celkové napětí z toho, co bude. Po nějaké době tanky nastartovaly, otočily se a zamířily zpět na Kynšperk,“ pokračovala ve výpovědi pamětnice. „Tehdy se také všude malovala různá hesla. V Černém Mlýně bylo například – Vás je třeba lynčovat. Vybavuje se mi také zvolání – Přišli, aby odešli z našich srdcí. Osobně jsem také některá hesla malovala,“ prozradila Lísalová.

Co dělal 21. srpna roku 1968, přišel vyprávět i Horst Starůstka ze Sokolova. Ten jako dvacetičtyřletý pracoval na montážích v Kovohutích v Ústí nad Labem. „V osudnou noc jsme popíjeli s kamarádem a čekali na nádraží na vlak. Ten nám ale ujel, a tak jsme museli dál zůstat v Ústí nad Labem, když jsme najednou viděli okolo projíždět tanky a obojživelníky. Mysleli jsme si, že je to pouze cvičení a že se jedná o vojáky, kteří měli odjet pryč. Pravdu jsme zatím nevěděli,“ zavzpomínal Starůstka. „Řeknu vám, když ty tanky jely ulicemi, to bylo něco. Trhaly zábradlí a to lítalo vzduchem. Lidé naštěstí utekli, takže se nikomu nic nestalo. Navíc jsme si mysleli, že to jsou naši, tak jsme tu spoušť šli odklízet na stranu … Teprve až kolem druhé třetí hodiny ráno zaznělo z rozhlasu, že se jedná o okupaci,“ zmínil. Ústí nad Labem se probouzelo a lidé se začali objevovat v ulicích, šli do práce. „Vojáci jen projeli a zůstali nad městem, vlastně nás tak obklíčili. No, lidi by je tady ušlapali, ještě teď slyším, jak řvali,“ podotkl Starůstka.

Po dvou měsících se Starůstka vrátil do Sokolova, kde se schovával u svých rodičů. „Tenkrát jsme založili organizaci s krycím jménem Horymír. Mluvilo se o tom, že budeme dělal sabotáže a tak podobně. K ničemu ale nakonec nedošlo, alespoň co já vím,“ zamyslel se pamětník. „V roce 1971 mě pak přišli vyslýchat. Také mi důrazně říkali, abych o všem, co se stalo, mlčel. To byla doba …“ odmlčel se Starůstka a ukázal fotografii, která mu ze srpna 1968 zbyla. Je na ní jako mladý tremp, protestující proti okupaci 24hodinovou hladovkou, kdy navíc odmítal pít a ulehnout ke spánku. „Tenkrát jsme také otáčeli směrovky, které ukazovaly na Prahu, no vždyť víte, to se tenkrát dělávalo,“ připomenul.

Viktor Šedivec z Krajkové zase do redakce donesl dobové tiskoviny. „V srpnu 68 se v ulicích rozdávalo zvláštní vydání Sokolovské Jiskry. Jelikož jsem se o dění zajímal, tak jsem si všechny noviny schovával. No a dnes vám je nesu, abyste je mohli použít,“ prohlásil Šedivec.