Jednou jsme se s Luckou rozhodly, že budeme stanovat. Vzaly jsme si stan, spacáky a ostatní potřebné a šly k nám na zahradu, kde jsme to všechno vyložily. Naštěstí jsme tenkrát ještě neměli Bregu – naše štěně – protože by rozkousala všechno, co by se dalo.

Potom jsme běžely domů, daly si něco k jídlu a dívaly se na televizi. Když se smrákalo, šly jsme nakrmit zvířata. Hned jak jsme vešly, Lucka uviděla své rozházené boty s otiskem Ketinčiných zubů (Ketina je náš pes) a ji uvelebenou ve stanu. Lucka se ji pokoušela odtáhnout, ale Ketina se nedala, takže tam s námi nakonec zůstala.

Ve stanu bylo hrozné horko. Možná to bylo z toho, jak jsme tam dělaly hlouposti se spacákem, nebo z toho, že měl přijít déšť. Najednou se setmělo a já už chtěla spát, avšak Lucce se moc spát nechtělo. Tu jsme zaslechly zašustění listí, jako kdyby tam někdo byl.

Obě jsme zpozorněly, ale nakonec jsem řekla: „To byl nejspíš divočák.“ V Lucčiných očích se zračil strach a zároveň panika. Začala naříkat, že by raději šla domů, ale já jsem namítla: „Neboj, oni se sem nedostanou.“ Ten její nářek jsem vydržela jen půl hodiny a nakonec se rozhodla, že půjdeme domů.
To ale ještě nebylo vše. Když jsme balily stan, uslyšely jsme bouchání na vrata a pomalé nášlapy nohou. To už jsme se bály obě. Lucka zavolala mamce a ta se začala smát. Řekla nám, že to je sestra s kamarádkou.

To už z nás všechen strach opadl a volaly jsme na ně: „Holky, vylezte, my víme, že jste to vy!“ Obě dvě se začaly smát a my je pustily do zahrady. Ráno, když jsem se probudila, pršelo, takže bychom se domů stejně vrátily.