„Ten člověk ale musí chtít, pak to jde. My můžeme poskytnout všemožnou podporu, můžeme je provázet životem, ale nemůžeme ho za ně měnit," říká vedoucí azylových domů v Sokolově Jaromíra Fajtová s tím, že podle jejích odhadů tak maximálně 30 procent jejich klientů u nového života vydrží, zbytek se vrací ke stejnému způsobu, jakým žili, než do azylového domu přišli. „Ale jsou výjimky, které jsou úžasné, a vždycky nás to postaví na nohy a utvrdí v tom, že má naše práce smysl," podotýká.

Momentálně je sokolovský azylový dům, který funguje pro celý Karlovarský kraj, a pokud je volná kapacita, přijímá lidi i z jiných krajů, naplněn zhruba na 85 procent. Kromě dvou budov ve čtvrti Šenvert jsou k dispozici ještě dva startovací byty v běžné zástavbě, ve kterých je dohromady 10 lůžek. Se sezonou naplněnost už v současné době nesouvisí. V době, kdy se nastavěl stan pro bezdomovce, byly ale sezonní rozdíly znát. „Bezdomovci, kteří žijí na ulici, příliš nestojí o to, k nám jít. Pro ně byl stan ideální. Tam se šli vyspat do tepla, umýt a pak mohli jít zpátky tam, kde jsou zvyklí," vysvětlila Fajtová.

Cílová skupina se změnila. Do azylového domu přicházejí lidé z výkonu trestu. „Máme tady mladé lidi, kteří nemají praxi, potřebné vzdělání," upřesnila. Někdy to bývají uživatelé drog, závislí na alkoholu a velmi často gambleři. Střechu nad hlavou tu najdou maminky, ale i tatínkové s dětmi. Ti většinou přicházejí proto, že nejsou schopní utáhnout komerční nájem. „V celé republice jsou asi dva domy, které fungují pro tatínky s dětmi, my jsme jeden z nich," uvedla vedoucí. „Na to se trochu zapomíná, že i ten táta může zůstat s dětmi sám a nemá kam jít." Azyl tu našly dokonce i dvě kompletní rodiny. „Snažíme se tu rodinu netrhat, aby mohli zase žít spolu," podotkla.

Velmi častou skupinou začínají být i senioři. Přibývá totiž těch, kteří nemají nárok na výplatu starobního důchodu, nebo mají starobní důchod v minimální výši. Ti pak nemají šanci něco zaplatit a ani nemají možnost zařadit se do sociálních služeb, jako jsou domy seniorů, protože na to zkrátka nemají. To potvrzuje i třiašedesátiletý Stanislav Tyrpekl: „Nejdřív jsem bydlel u kamaráda na Hruškový, pak u šváry, ale ani tam jsem nemohl zůstat, tak jsem skoro rok přespával v lese v Habartově."

Režim azylového domu je daný domácím řádem. „Na co ale dbáme, je opravdu prostředí bez drog a bez alkoholu, aby bylo vytvořeno co nejbezpečnější prostředí pro všechny obyvatele azylového domu i spolupracovníky," řekla Fajtová.

Klienti využívají služeb azylového domu zpravidla rok. Není to ale úplně striktně dané. Pokud se snaží a vyvíjí potřebné aktivity, studují, plní si plán, který si sestavují při příchodu, hledají si zaměstnání, začnou se například starat o děti, není důvod pobyt neprodloužit. Můžou se na další rok přesunout i do startovacího bytu. „Výborná je i spolupráce s institucemi, které jsou schopny se o ně dál postarat," chválí si vedoucí. Jsou jimi například úřad práce, odbor sociálních věcí při městském úřadě, OSPOD, ale i řada neziskových organizací, třeba Kotec nebo Dolmen a jiné. „Pracujeme v síti sociálních služeb, které se snaží klienty podporovat. Tady funguje síť sociálních služeb velmi dobře. Už když odcházejí, navazují se další služby. Výborná spolupráce je třeba s Člověkem v tísni," doplnila Jaromíra Fajtová.

Autor: Lucie Žippaiová