Přesto se nevzdává, studuje vysokou školu, cestuje a pořádá besedy, na kterých se snaží podělit o své pocity a dodat lidem chuť překonávat různé životní přednášky. Řeč je o Martinu Müllerovi. "Více než 50 odsouzených z bezdrogové zóny mělo příležitost seznámit se s životním příběhem Martina Müllera, kterého v dětství postihla purulentní pneumokoková meningitida a zanechala u něj trvalé následky v podobě percepční nedoslýchavosti," říká mluvčí kynšperské věznice Petra Bělíková.

Mladý muž hovořil o tom, jak toto zákeřné a v mnoha případech smrtelné onemocnění překonal, jak se neslyšícímu běžně žije, jak se s tímto handicapem vyrovnal a jak cestuje po různých koutech světa. Navštívil už Maroko, Tunis, Chorvatsko, Španělsko, Itálii, Řecko, Egypt, Rumunsko i Kanárské ostrovy. Maturoval z trestního práva a přednášet ho napadlo v podstatě náhodou. „Oslovil jsem tehdy ředitele jedné z věznic, kterého nabídka zaujala,“ přiblížil, jak se do věznice dostal.

Martin Müller povídal vězňům o příčinách a symptomech meningitidy - infekčního zánětu mozkových blan, mluvil také o léčení i možnostech očkování proti této nebezpečné chorobě. Jak doplnil, podle statistických údajů onemocní v posledních letech tzv. invazivním meningokokem ročně 100 tisíc dětí, přičemž úmrtnost může být až 10 procent. Zapojit se do plnohodnotného života pomáhá sluchově postiženým kochleární implantát. Dvě taková naslouchadla měli možnost vězni vidět.

Odsouzené zajímal Martinův život, zda může studovat, čemu se chce v budoucnu věnovat a řada dalších věcí. „Naučil jsem se žít se svým hendikepem, dnes studuji prvním rokem na vysoké škole cestovní ruch a do budoucna bych rád pracoval v některé cestovní kanceláři,“ říká Müller.

Chtěl by chodit i do škol, má za to, že jeho příběh by mohl pomoci uchránit podobně postižené děti před nepochopením a posměšky ostatních dětí. Pracuje na projektu v rámci, kterého by spolupracoval se školami, ústavy a podobně. Mladý muž často navštěvuje různé organizace včetně věznic a beseduje o tom, jak je důležité nevzdávat se a překonávat obtíže v podobě těžkého onemocnění nebo i problémů spojených s výkonem trestu odnětí svobody. Byl by rád, kdyby zdraví lidé alespoň trochu pochopili, jak se handicapovaný člověk cítí a co je pro něj nejhorší. Pro něj osobně je nejhorší strach.

„Postižený člověk není méněcenný, nesmí dbát posměšných pohledů a slov. Nesmí se stranit a smířit se se svým osudem. Naopak musí si stanovit cíle a snažit se jich dosáhnout,“ dodal.

V zařízení vykonává svůj trest 750 mužů odsouzených do oddělení se středním a vysokým stupněm zabezpečení ve věznici s ostrahou.