Venku sněží a já pomalu přicházím k řemeslné dílně na statku Bernard v Královském Poříčí na Sokolovsku, kde se ručně vyrábějí vonné svíce. Že jdu správně, poznávám každým krokem. Otevřenými dveřmi se totiž nádvořím line příjemná vůně vosku a další odéry, které nedokážu přesně určit. Začínám se těšit do tepla, do voňavé dílny, plné barev a překvapení. S milým úsměvem mě vítá Pavlína Klemerová, oděná do pracovní zástěry pokapané voskem. Později zjišťuji, že vosk je v dílně doslova všude, kam jen sáhnu. Je vidět, že jsem v opravdovém království svíček.

Už na začátku našeho setkání jsme se domluvili, že neprozradíme výrobní tajemství. To si Klemerová bedlivě hlídá. K dosažení kvality a výsledného efektu svíček totiž dospěla při dlouhém procesu zdokonalování. Doslova alchymistickému testování se věnovala třináct let. Je tedy pochopitelné, že svoje těžko nabyté znalosti nemůže dát všanc konkurenci. Během hovoru se dozvídám, že základní ingrediencí je parafín a palmový vosk. K němu pak šikovné ruce přidávají koření a … to už musí zůstat skryté. Díky tomu mohou být zdejší svíce jedinečné.

Chápu. Mně osobně bude stačit, když mě v dílně naučí některou z mnoha dovedností. Víc odhalovat nemusí. Jelikož jsem v tomto řemeslu naprostým nováčkem, mám za úkol vyrobit plovoucí svíčku. Dobře. Jdeme na to! „Aby mohla plavat, musí se skládat ze tří částí rozdílných velikostí. Tvar musí mít do kónusu. Jinak by to technicky nebylo možné,“ vysvětlila Klemerová. Názorně mi ukazuje, jak musím jednotlivými dílky provléci knot a na spodní straně svíčky ho zatavit voskem. Na malé plotýnce přede mnou se hřeje vosk. Svíčku chytnu za knot a pomalu ponořím do nádobky. To opakuji ještě dvakrát.
Mezitím do obchodu vedle dílny vstupují dvě zákaznice. Přišly si koupit svíčky. Mne zajímá, jak jsou spokojeny s jejich kvalitou. „Jsou skvělé. Je z nich opravdu cítit pozitivní energie. Rády se sem také vracíme kvůli hezké atmosféře,“ svěřila se Kateřina Tůmová z Lázní Kynžvart. „Nejlepší reklamou je pro nás stálý zákazník. Ti nás doporučují okruhu svých známých, čehož si nesmírně vážíme,“ podotkla Klemerová.

Po krátké pauze se vracím ke své plovoucí svíčce. Když je zalitá ve ztuhlém vosku, mohu začít se zdobením. Do ruky si beru štětečky a podle libosti si vybírám rozehřáté barvy. Shrbený a nejistými tahy zkouším malovat. „Klidně se můžete narovnat, lépe se vám při tom bude pracovat,“ směje se Klemerová. No, má pravdu. V předklonu bych asi brzy zjistil, že mě bolí záda. Volím další barvy, otáčím svíčkou a vosk se mi lepí na prsty. Vůbec mi to ale nevadí, krásně voní. „Ve finále knot zastřihneme. Dlouhý by měl být pět milimetrů,“ dozvídám se.

Svíčku, která se udrží na hladině, si v dílně běžně zkoušejí vyrábět také školní děti. „Je to vlastně i taková terapie podporující logiku, motoriku, představivost a cit pro krásu,“ poznamenala Klemerová. Podle ní se výrobě svící může věnovat takřka kdokoli. „Dochází k nám pravidelně jedna dívka, kterou tohle řemeslo hodně baví. A kdo ví, v budoucnu možná bude chtít pokračovat v našich šlépějích,“ prohlásila.

Než se rozloučím, ptám se, jestli by můj výrobek bylo možné prodat. Podařilo se mi dílo, nebo jsem úplně propadl? Profesionálka tvrdí, že je moje svíčka povedená a hezká. Chce mě uchlácholit, nebo snad mám talent? Uvnitř cítím, že bych v této profesi asi mistrem nebyl. Prý je k tomu potřeba trpělivost a trénink. Na statku Bernard se mi líbilo a vyrobená svíce mi posloužila jako vánoční dárek pro moji manželku. Hned po rozbalení jsme ji také otestovali. A skutečně, v míse plavala a zářila svátečním plamínkem …

Kdo by chtěl nahlédnout pod pokličku ruční výroby svící s originálním designem, může zajet na statek a přihlásit se do kurzu. Více informací lze získat na internetových stránkách www.pksvice.cz.