Pro někoho jsou extrémní závody typu sokolovského Bahňáku noční můrou, jinému se stanou drogou a závislostí, ze které není cesty ven. Lenka Strolená ze Sokolova patří do té druhé skupiny. První účast na Bahňáku ji vyburcovala k účasti na dalších podobných závodech, kde nyní pravidelně obsazuje přední příčky nejen v kategorii žen. Co ji na náročných překážkách žene vpřed a s čím naopak stále bojuje, prozradila Deníku v rozhovoru.

Kdy ses extrémního závodu zúčastnila úplně poprvé? Jak ses tehdy připravovala?

Můj úplně první závod tohoto typu byl právě sokolovský Bahňák, a to v roce 2013. Nijak moc jsem se na něj nepřipravovala, vlastně spíš vůbec. Bála jsem se do toho jít sama, a tak jsme s kolegy z Esprit4Live vytvořili tým a pustili se do toho společně. A jak to šlo… no, byl to pro mě obrovský boj. Po prvním setkání s ledovou vodou jsem nebyla schopná dýchat a zbytek závodu šlo jen o to, dokončit to. Dodnes cítím ten pocit, když jsem po skluzavce sjela do ledové řeky, dostala jsem se do šoku a kluci přede mnou se neustále nervózně otáčeli s očekáváním, jestli půjdu ke dnu, nebo ne. Obzvlášť Pavel Kuncl mi ale byl obrovskou oporou, v některých chvílích mě doslova postrkoval vpřed… První zážitek byl tedy opravdu velmi silný a byla jsem šťastná, že jsem závod nakonec skutečně zvládla dokončit.

Jak je vidět, silný zážitek nemusí být vždy příjemný. Kdy ses do toho vrhla znovu?

První účast v Bahňáku pro mě byla současně i odrazovým můstkem. Řekla jsem si, že to do příště musím vylepšit. A tak se i stalo – na Bahňák 2014 jsem se proto začala dost intenzivně připravovat. Dva měsíce jsem chodila často běhat, většinou kratší úseky do 5 kilometrů, ale ve svižném tempu. Sama pracuju i jako fitness instruktorka, ale mezi hodinami s klienty jsem chodila cvičit i sama. Vrhla jsem se na funkční trénink, zařadila jsem někdy i silové tréninky, takzvaný crossfit. Celou dobu jsem ale věděla, že mojí největší slabinou bude opět studená voda – nechtěla jsem ale, aby se šok z loňského roku opakoval, a tak jsem se otužovala. Při běhání jsem skočila do rybníka nebo brodila potok. Po trénincích jsem na sebe pouštěla ledovou vodu…

A vyplatilo se to?

Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Před termínem závodu jsem se cítila hodně nadupaná, a tak jsem se tentokrát přihlásila jak do kategorie týmů, tak do jednotlivců. Ještě předtím jsem ale vyzkoušela závod IOAG Academy, abych si ověřila, zda jsem opravdu připravená. Tam na závodníky čekaly 4 kilometry běhu, 63 překážek a 1 kilometr na kajaku – zase ta voda! V kategorii žen jsem vyhrála, ovšem ještě aby ne, když jsem tam byla jediná. Ostatní odradilo počasí. V celkovém pořadí jsem ale byla pátá z třinácti zúčastněných. Příjemný pocit, nechat za sebou osm chlapů.

Tak už ale prozraď, jak ses vypořádala s letošním Bahňákem?

Jako jednotlivec jsem skončila třináctá. To byl pro mě úspěch i neúspěch zároveň – tentokrát jsem totiž doběhla úplně v pohodě, což pro mě bylo znamení, že jsem do toho mohla dát mnohem víc. Ale věděla jsem, že mě to čeká ještě jednou v týmu. Nemohla jsem uvěřit, když jsme na výsledkové tabuli uviděli 7. místo – z více než stovky týmů! Startovala jsem tentokrát s Martinem Hrazdilem a Jakubem Černým. Jakub zabojoval a Martin neztrácel úsměv, což nám hodně pomohlo.

Přesto sis ale stále neřekla – fajn, dokázala jsem to, takhle to stačí? Do čeho ses pustila dál?

Naopak, po těchto dvou úspěšných závodech mě to teprve začalo skutečně bavit. Začala jsem hledat, kam bych se mohla přihlásit dál. Některé závody mají bohužel dost drahé startovné, což mě trochu odradilo, naštěstí ale existují i varianty s rozumnou cenou. Přihlášky tedy letěly do závodů Army Run, Spartakus Race a Gladiátor. Army Run už měl ohlášenou délku 10 kilometrů, takže jsem musela i zintenzivnit přípravu – běh v této délce už má náročnost zas trochu někde jinde. Chodím na Baník běhat, cvičit na workoutovém hřišti… Příprava je někdy vážně tvrdá dřina. Převracení pneumatiky, šplhání, ručkování, angličany, výběhy do kopce, přelézání překážek. Důležité je po každé překážce ještě aspoň 400 metrů běžet – dochází totiž hodně ke kyslíkovému dluhu. Taky teď budu muset zařadit zase víc vody.

Kdybys měla závody mezi sebou porovnat, který je nejnáročnější?

Bahňák pro mě náročností jednoznačně vede. Army Run byl spíše běžecký, ten jsme v ženském týmu absolvovaly opravdu na pohodu a skončily jsme na 3. místě. Spartakus byl o něco náročnější – hned první překážka byla opět moje „oblíbená" voda a měla jsem pak velké potíže začít opět správně dýchat a dostat se do tempa. Přesto jsem mezi ženami skončila na 3. místě. Gladiátor mě čeká na konci září. Tak uvidíme…