Česko si v těchto dnech připomnělo Den válečných veteránů, který je věnovaný jejich památce. Jedním z těch, kteří přežili a ztratili ve válce mnoho svých kamarádů, je třiadevadesátiletý Josef Neuman, který dnes žije v Dolním Rychnově. Dostal pozvání od vedení sokolovské radnice a přijel v tento významný den zavzpomínat a položit květiny k pomníku bojovníka československé armády. Jak tvrdí, dodnes se ptá boha, proč přežil právě jen on. Byl ochotný zavzpomínat na hrůzy války, která ho zavála až do dalekého Ruska.

Vybavují se mu hlavně citově velmi emotivní zážitky a i po mnoha desítkách let se mu při vyprávění derou slzy do očí. Pak však náhle ožije a začne zpívat písně, mluvit rusky anebo odříkávat modlitby, které používal, když ve válce pohřbíval své padlé spolubojovníky. Zná je dodnes perfektně slovo od slova. Byl totiž něco jako vojenský kaplan.

Pane Neumane, jak to všechno vlastně začalo?
Bydlel jsem na Slovensku, měli jsme doma dvě políčka, kravku a spokojeně hospodařili. Když mi bylo 19 let, přišli v roce 1940 četníci a vzali mě k odvodu.

Kam jste tehdy narukoval?
Do Trnavy na výcvik. Byl jsem tam měsíc a pak mě poslali na dlouhé čtyři roky do Ruska. To bych nikomu nepřál. Bojovali jsme i v Německu a Čechách.

Co jste v Rusku dělal?
Jelikož jsem byl u nás doma ministrantem, udělali ze mě jakéhosi vojenského kněze. Dnes je to v armádě kaplan. Zprvu jsem byl rád, nemusíš na cvičení nebo do boje, říkal jsem si. Jenže pak, když jsem pochovával mrtvé, tak jsem plakal. Neměl je kdo pochovat, tak jsem musel já.

Byli mezi nimi i nějací vaši kamarádi?
Ano, měl jsem dvanáct kamarádů. Byl jsem s nimi na nádraží, kam přijel vlak a z něj vystoupili němečtí vojáci. Jejich velitel rozkázal všech dvanáct zastřelit. Měli tam dokonce už i vykopané jámy, před které si museli stoupnout. Vidím to jako dnes. Ještě se v jámě klepali. Plakal jsem. (odmlčí se a pak začne odříkávat modlitbu, kterou při pohřbech ve válce používal, Už jde do hrobu…) Dodnes se ptám pánaboha, proč jsem tu zůstal, když všichni moji kamarádi zemřeli. Po válce jsem se ještě s jedním setkal, ale zemřel brzo.

Kde a jak jste prožil konec války?
Na Slovensku a mnohem déle než ostatní. Všichni jsme se těšili v létě domů, já také, a moc. Ale přišel velitel a poručil: Češi napravo, Slováci nalevo. Nás Slováky dali do pohraničí a museli jsme vyhánět Maďary. V Čechách válka skončila osvobozením v květnu. Já přišel do civilu až v zimě.