Řeč je o Blance Josífkové z Chebu, která svou techniku zdobení zvanou résování čili vyškrabování předvedla i na výstavě kraslice v Kraslicích. Tu mohli návštěvníci obdivovat až do neděle v kraslickém domě kultury.

„Husí nebo slepičí vajíčko uvařím natvrdo. Poté mám své, doma vyrobené barvy, které nikde nekoupíte. Naučila mě to moje babička. Používám denaturovaný líh, barvy a šelak čili kalafunu. Na nepoškozeném vajíčku se tak utvoří tvrdá nepropustná vrstva. Poté barva čtyřiadvacet hodin schne. Pak už si vymýšlím různé obrysy, které mám v hlavě. Nedělám podle vzorníku, nejde mi to. Ani moje babička to nedělala. Jak jde hlava, jdou i ruce,“ říká Josífková.

Poté už nastupuje vyškrabování a vystínování na bílý povrch vejce. Nesmí dojít k sebemenšímu poškození skořápky, jinak vejce nevydrží a zkazí se.

Poté nastupují drobné štětečky a další barvení, schnutí, dočištění a dozdobení kraslice. Doba zdobení záleží na vzoru. „Když se dělají náročné vzory, trvá mi práce pět až sedm hodin, jinak zhruba ty čtyři. Nejde to urychlit. Zkoušela jsem i pštrosí vejce a tam je doba zdobení mnohem delší, v řádu měsíců. Zajímavostí je, že jsem zkoušela zdobit i vajíčka od andulek, které jsem dostala. Ale tam to nešlo. Při vaření prostě popraskají,“ vzpomíná Josífková.

K tomuto koníčku či celoživotní zálibě ji přivedla babička z Uhřic na jižní Moravě, kde tuto techniku tamní stařenky používaly. Jako naprostý unikát lze označit tři kraslice, které má po babičce téměř 60 let. Na výstavy je nevozí, jsou pro ni příliš vzácné.

„Je to můj poklad. Na Velikonoce jich babička dělala plnou mísu. Maminka jim dodala velikonoční ozdobu a návštěvy obdivovaly tu krásu. Pak se to zabalilo. Hlavně ne do krabiček, igelitových obalů nebo vaty. Stačí nejobyčejnější ubrousek nebo noviny a nechat je v suchu a tmě. Poté pomalu a jistě vysychají a vysychají. Jakmile ale vajíčko poškodíte nebo naťuknete, máte problém. Nevydržíte v baráku vy, nebo vejce,“ směje se Josífková.

Její rodina se před mnoha lety přestěhovala z Moravy do Chebu. Dodnes vzpomíná, jak chodila k tamnímu drogistovi na náměstí kupovat babičce denaturovaný líh na výrobu barev. „Bylo mi 12, 13 let a vždycky na mě podezíravě koukal a říkával: Doufám, že to nepiješ. O kvalitě vyráběných barev svědčí i moje další vzpomínka na dětství, kdy jsem babičce modrou barvu rozlila na její nové lino. Ten flek už nikdo nedokázal smýt,“ vzpomíná paní Josífková.

Své umění předává dvěma vnučkám a jak s radostí konstatuje, umějí se k této práci postavit. „Musí, protože v naší rodině se to dědí ob generaci. Moje maminka v tom vyrůstala a vždy říkala mé babičce, že se jí diví. Hrbíte se, trpí oči. Chytla bych to a vyhodila, říkávala. Má dcera má podobný názor. Ta mi zase říká, že jsem se zbláznila. Vnučky mají nadání, umí kreslit, to mají po mém synovi. Starší si dělá své obrazy, jsou šikovné. Je jim 21 a 17 let,“ dodává s pýchou.

Svému koníčku se věnuje po celý život. Vyrůstala v tom a přijde jí to normální. Návštěvníkům výstavy to přijde zase neskutečné a vysekávají poklonu šikovnosti a trpělivosti paní Josífkové.