Lidé v parku na ni zase chtěli volat sociálku, když si její tříapůlletý syn lehl na zem, začal se hystericky vztekat a nedal se uklidnit. Barbora Bahledová ze Sokolova nemá nevychované dítě, vychovává malého autistu. „Já vždycky říkám, že je to jak horor, když vymítají ďábla. Šlehne sebou, rozběhne se třeba proti zdi a hystericky řve, to se nedá popsat,” říká mladá maminka, která dokonce založila blog, kde se snaží popsat své zkušenosti a současně tím chce lidem přiblížit, co to obnáší, vychovávat dítě s poruchou autistického spektra.

„Chtěla bych, aby se to dostalo na veřejnost, protože ta neví, neumí s tím pracovat. Když se syn začne vztekat, myslí si všichni, že je nevychovaný. Nikoho nenapadne, že něco třeba není v pořádku,” přiblížila. Ládík se narodil předčasně a už odmala byly určité signály, že nebude všechno v pořádku. Pořád plakal, vůbec se nesmál, byl nespokojený. Pediatr pojal podezření, když byly Ládíkovi dva roky. „Mě přesvědčila až maminka s chlapečkem, když jsme byli na hřišti u Děťátka,” popisovala paní Bahledová. Chlapeček se choval stejně jako Ládík a byl taky prvním dítětem, s nímž chlapec začal komunikovat. Následoval kolotoč vyšetření a diagnóza byla jasná: dětský autismus. K tomu má těžkou hyperaktivitu a opožděný vývoj.

„Syn nemluví, formou fotek se snažíme mu přiblížit, co bude ten den dělat. Chápe, když mu dám kartičku – pojedeme teď za tetou. Ví, kam jede, takže už není nepříčetný, že jdeme do auta a že někam jede,” vysvětlila, jak obtížná je komunikace. Velkého pomocníka má v Rané péči Cheb a v chebském speciálně pedagogickém centru. „Ty musím vynachválit do nebes, jsem nadšená z jejich práce. Hodně Ládíka naučili, co tam chodíme, udělal obrovské pokroky,” chválí mladá maminka. Klučík tu získává pracovní návyky, které bude potřebovat, až v září nastoupí do školky. „Jdeme do školky s asistentem a se mnou. Ládík má podpůrné opatření 4 z celkových pěti,” vysvětlila. Chlapec bude integrovaný a budou se snažit ho od maminky postupně oddalovat. Ta je totiž zatím jediná, s kým komunikuje, a těžko psychicky nese jakékoli odloučení od ní. Najít ale společnou řeč trvalo zhruba dva a půl roku. „Teď už ale víme, my dva si rozumíme, i když je to někdy těžké,” přiznává. Až ve třech letech začal Ládík vnímat, že má taky tátu. „Pro manžela to bylo hrozné, ale on je úžasný otec a malého moc miluje,“ chválí svého muže.

Právě na blogu popisuje své příběhy, třeba i takovou pro jiné obyčejnou věc, jako je spaní. Každý týden jeden článek, které sdílí i na sociálních sítích, a čtenářů má prý opravdu hodně. „Píšou mi cizí lidé. I chlapi psali, že při čtení někdy normálně brečí. Lidé jsou fascinovaní tím životem, který neznají. A já se tím můžu trochu vypovídat, protože jinak čas pro sebe vůbec nemám,” uvedla k blogu.

Přes všechny potíže si ale nemyslí, že to má v životě těžké. „Máme to jiné, komplikovanější,” říká. Pokud se chcete dozvědět víc o výchově dětského autisty, podívejte se na blog www.javoba.blog.cz.