Vietnam

Dieu Linh se chystá do školy. Nemá to moc daleko, přesto ji maminka radši vždy doprovodí. Prodírat se hustým provozem v Hanoji není žádný med. Motorky sviští po silnicích jako smyslů zbavené a jezdci na kolech se občas musí na chvíli „odstavit“ na okraj, jelikož by za chvíli byli rozjetí na placky. Budovy jsou nalepené jedna na druhou, byly postaveny spíš do výšky než do šířky – pozemky jsou zde velice drahé.

Když už stojí před majestátní budovou s rozlehlým dvorkem pokresleným všelijakými panáky a sluníčky, Dieu Linh vchází širokými ocelovými vraty a zdraví se se spolužačkami. Jsou všechny nachlup stejně oblečené: košile s límcem, krátká kostkovaná sukně a červený šáteček kolem krku.
Když si konečně dovyprávějí všechny své vzrušující víkendové zážitky, zazní najednou první zvonění a všichni se honem staví do řad. Po chvíli z budovy vyjdou i učitelé a „zdraví vlajku“. Pak začne hrát hymna. Všichni jsou narovnaní jako pravítka a nahlas zpívají. Jakmile dozní poslední tóny, rozcházejí se žáci a kantoři do jednotlivých tříd. Zazní druhé zvonění a vyučování začíná.

Jelikož chodí Dieu Linh do školy specializované na krasopis (která je jako každá jiná škola ve Vietnamu placená), začíná hodina procvičováním a protahováním prstů a zápěstí. Poté začnou psát na speciální papír (podobný našemu milimetrovému) a pečlivě vykreslují písmena. Dieu Linh se snaží ze všech sil, nejlepší práce se totiž vystavují na konci roku a celá škola si je prohlíží. Má ale obrovskou konkurenci ve své třídě, jelikož je tam spoustu velice nadaných žáků.

Zvoní! Vmžiku není ve třídě ani noha a všichni uhánějí na dvorek, aby si zahráli všelijaké hry, popřípadě se sešli s kamarády z jiných tříd. Hraje se vietnamská obdoba hry Kolo, kolo mlýnský nebo se skákají panáci, někteří si dokonce od učitelů vyžebrali křídy a nyní rozpustile čmářou po dlážděné zemi. Kreslí různé dětské malůvky, hrajou šibenici nebo také piškvorky. Starší žáci se spíše dvorku straní.

Po pěti hodinách si maminka pro Dieu Linh přijde, počká, až si sbalí učebnice, a pak ji na motorce doveze domů. Tam se pustí do oběda. Pak si Linh vytáhne úkoly a řádně je vypracuje. Jakmile dopíše poslední slovo, zvedne se ze židle a jde se podívat na svůj oblíbený dětský pořad. Zapíná televizi. Příliš brzy! Ještě běží televizní vědomostní soutěž pro středoškoláky. Pro Dieu Linh je to neuvěřitelná nuda, jednou by se tam ale taky chtěla dostat. Bojovat za svou školu a možná i vyhrát nějakou cenu… namlouvá si nesmysly!

Najednou uslyší známou pisklavou znělku a zaraduje se: Tohle je ono, na to celou dobu čekala! Napjatě sleduje maňáskovou pohádku.

Po devíti letech

Bože, už zítra! Zítra jde do té soutěže! Najednou má hroznou trému. Co když řekne nějakou úplnou blbost a všichni to v televizním přenosu uvidí?! Ne, to se snad nestane. Osmnáctiletá Dieu Linh si jde naposledy zopakovat vše, co poslední měsíc denně šprtala ve svém pokoji.
Druhý den otevře oči. Takový odporný sen! Chvíli se bála, aby se nevyplnil. Ale ne, takovou hloupost by snad v životě neřekla. Po této myšlence vyplašeně vyskočí z postele a začne se upravovat. Samou nervozitou si už okousala všechny nehty, její ruce vypadají jako po útoku hladových bobrů. Roztržitě si rozčesává vlasy ve snaze urovnat je do nějakého účesu. Nakonec to vzdává a stahuje dlouhé pačesy do pevného uzlu. Potom si nasadí brýle a zhlédne svůj výjev v zrcadle. No, žádná sláva, ale co se dá dělat… myslí si a přitom si kriticky prohlíží své pihy.

V určený čas se dostavuje na televizní stanici. Vchází s dalšími studenty do rozlehlé haly a přitom jenom doufá, že se jí to povede. Soutěž probíhá lépe, než si představovala. Moderátoři čtou 38. otázku a mozek Dieu Linh pracuje na plné obrátky. V kole už jsou pouze tři studenti, jde o vše. Dieu Linh se dlouho odhodlává… a pak napíše na ceduli odpověď. Poté ji hrdě zvedne nad hlavu a čeká na verdikt organizátorů.
Nakonec sice nevyhrála, ale třetí místo považuje za skvělé. Stojí uprostřed hloučku lidí ze stejné školy, kteří jí nadšeně objímají a skandují, a šťastně se usmívá. Bronzová!

Česko

Ráno mě vzbudí řvoucí budík. Namáhavě se hrabu z postele, pak však znovu padnu do polštářů a sladce podřimuji. Za pár minut otevřu oči a tátův nerudný hlas mi napoví, že není zrovna časné ráno. Vylítnu z příjemně teplé peřiny a jdu do koupelny. Pohled na hodiny mě výrazně zrychlí, bleskově se umyju a snažím se zkrotit hnízdo na hlavě. Pak běžím do kuchyně, v rychlosti do sebe hodím to, co najdu v lednici (a co považuji za celkem jedlé), naliju si pití a sbalím svačinu. Letím zpět do koupelny a zuřivě si čistím zuby. Hlavně nesmím přijít pozdě, ranní obchůzky naší paní třídní už jsem několikrát prošvihla, tak se teď snažím o brzké příchody.

Ještě než vyrazím ze dveří, opět se ohlédnu na hodiny a trochu povolím. Za pět tři čtvrtě na osm, to není zas tak špatný čas. Opak se však stává pravdou a já v polovině své krátké cesty do školy zjišťuji, že tam mám být za tři minuty. Rozběhnu se a jako vítr se přiřítím k bráně. Seběhnu kamenné schody a probíhám průchodem, na němž jsou výrazné sluneční hodiny. Ke své skříňce se dobelhám se značnými dýchacími potížemi, které způsobují, že hekám jako po maratonu. Odemykám své malé království a to na mě vychrlí polovinu svého obsahu. Naštvaně posbírám výtvarnické potřeby do krabice a spolu s tělocvikem ji nacpu zpátky do útrob skříňky. Svlékám si bundu, kterou věším na háček, a zouvám boty. Ty hodím do vrchní přihrádky. Spěšně zamykám skříňku a ženu se do učebny o dvě patra výš.

Bože, proč má jenom tahle budova tolik pater?! Co nejrychleji vyšlapávám schody. Naštěstí ještě neotevřeli učebnu a všichni sedí na chodbě a čekají na profesorku. Ta je za okamžik tu a kluci, kteří mají službu, dostávají vynadáno za to, že nepřinesli mapu. Chvíli trvá, než ji přinesou, zatím už se utišil všechen rozruch způsobený vytahováním učebnic a pohodovým klábosením.

Když nás po šesti mučivých hodinách propustí z té poslední, zachumláme se do bund a vydáváme se do jídelny. Tam na nás čeká fronta jak štrúdl a my se do ní otráveně postavíme. Po deseti minutách (v našem pohledu to samozřejmě bylo asi pět století) se dostáváme až k pultu, kde si bereme tácy, příbory a sklenice, které naléváme šťávou. Projíždím kartičkou a dostávám jídlo. Vezmu si nabízenou hrušku a v duchu zalituji, že jsem si zapomněla přeobjednat obědy. Beru si i polévku a pak se s kamarádkou odebíráme k nejbližšímu volnému stolu a dáme se do jídla.
Po čtvrthodinovém žvýkání, které bylo samozřejmě proloženo kecáním, odnášíme tácy spolu se všemi talíři do okýnka, kde už stojí kuchařka, aby nádobí zbavila zbytků a dala do myčky. Vycházíme z jídelny a jdeme domů. Cestou nalezneme na zemi pár rozšlapaných hrušek, což komentujeme slovem „jídelníček“.

Nakonec doprovodím kamarádku na autobusovou zastávku, kterou mám od domova vzdálenou asi deset kroků, a čekám s ní. Když se rozloučíme (já šíleně mávám, zatímco ona buší do oken), přejdu přes přechod a mířím domů. Odemknu bytové dveře a koutkem oka zaregistruji, že nám kočka už zase po schodech utekla k sousedům. Schody vyjdu a kočku beru do náruče. Jakmile ji dostanu do bytu (tato akce se neobejde bez zběsilého mávání končetin a pár škrábanců), zavřu a úlevně vydechnu. KONEČNĚ pátek. S hlasitým žuchnutím upustím batoh na zem a beru si místo něj tašku.

Na autobusovou zastávku doběhnu na poslední chvíli, zaplatím poloviční jízdné a za pár minut jsem ve Františkových Lázních. Vystupuji v Sadech a vykračuji na svou obvyklou cestu… No a teď sedím tady, v teple místnosti s počítači, pojídám sušenky Tuc a píšu tenhle článek.
No nevím, jak vám, ale mně ty dva dny moc podobné nepřipadají… Třeba je to věkovým rozdílem těch dívek, třeba ale zemí, ve které žijí? Nevím, zkuste porovnat sami.

Hoa Mi, Františkovy Lázně