„Tak pomalu ani nevím, jak bych měl začít. Snad jen tolik slov úvodem, že zobrazování života kolem nás není výsadou dnešní moderní doby, máme k tomu jenom jiné, modernější, a tím pádem i technicky propracovanější přístroje,“ píše čtenář – reportér Jaroslav Kovář z Ostrova na Karlovarsku a pokračuje: „Ovšem touha zobrazit to, co je nám milé, to, co se nám líbí, ta provází lidstvo již odnepaměti. Člověk obývající jeskyně v Altamiře zobrazoval lovecké výjevy, objevovaly se ovšem i jiné tužby a představy, které daly vzniknout sošce Věstonické Venuše.

Období středověku je zobrazováno řadou malířů, kteří pochopitelně našli své pokračovatele i v novověku, jenže cesta přes daguerrotypii vedla k objevu zobrazování a zhmotňování světelných paprsků na fotografickou citlivou vrstvu. Z původních těžko přenosných fotografických přístrojů se přecházelo na čím dále tím lehčí, přenosnější a výkonnější fotoaparáty. Nemíním dělat historický přehled vývoje fotografování, ale v polovině minulého století se stávalo fotografování přístupnějším širší amatérské veřejnosti.“

Jak se fotilo dřív?„Vzpomínám si na staré amatérské fotoaparáty, tak zvané „Baby Box“, které měly pevně nastavenou clonu a jednoduchá mechanická uzávěrka byla nastavitelná na dva, případně tři expoziční časy,“ vzpomíná ostrovský čtenář. „První snímky, které pořizoval můj otec právě takovým přístrojem, za sluníčka, s povinným úsměvem téměř v pozoru, sice vyvolávají na mé tváři již zcela nepovinný úsměv, ale jsou mi milé, protože vyvolávají právě vzpomínku na tu dobu, ve které podobné obrázky vznikaly. Citlivý materiál rovněž nebyl příznivý pro fotografování za horších světelných podmínek a je obdivuhodné, že fotografové z tehdejší doby dokázali za stavu tehdejší techniky vytvořit svá díla, která se nám líbila a zřejmě se budou líbit dále.“

Časy se mění„Pak následovala doba kinofilmů, která vytlačila svitkové filmy, stejně tak jako vývoj citlivých materiálů vytlačil černobílou fotografii a nahradil ji kvalitními barevnými materiály,“ připomíná Jaroslav Kovář. „Samozřejmě, vývoj do dnešní doby počítačů a digitální techniky promluvil i v oboru fotografie, a to zcela zásadním způsobem. Pokud si dnešní fotograf uvědomí možnosti svého fotopřístroje a svého softwarového vybavení na počítači, pak snad neexistuje motiv, který by nebyl schopen převést do grafické podoby. Technika nám dala do ruky něco velice dokonalého a je potřeba si toho nejen vážit, ale pokorně se podřizovat možnostem, které nám tato technika nabízí.

Nenávratně je pryč doba, kdy jsme přemýšleli, jestli spoušť máme stisknout, či nikoliv, vzhledem tedy k tehdejší ceně citlivého materiálu. Dnes záznam na paměťovou kartu nabízí mnohonásobnou expozici jednoho motivu, aniž by nás nějakým způsobem zatěžovala myšlenka na to, kolik to bude stát.
Na druhé straně ovšem stojí za úvahu i to, že i dnes je zapotřebí o zobrazení motivu trochu přemýšlet, nelze ponechávat vše jen na náhodném stisknutí spouště. Pravdou je, že třeba jeden z našich slavných fotografů, Karel Hájek, velmi dobře věděl, co chce vyfotografovat a jak by obrázek měl vypadat, když fotografoval pstruhy. Údajně měl na snímek „Pstruha ve skoku“ spotřebovat asi 60 ks filmů, než z takto získaných negativů vybral právě ten jeden.“

Celoživotní láska„Fotografování mě vždycky přitahovalo, již od mých jinošských let, ale teprve nyní mám na toho koníčka, či spíše koně, dostatek času a také vybavení, které mi dává možnosti podívat se na svět kolem nás trochu jinýma očima,“ vyznává se čtenář–reportér a vzpomíná na svého přítele, legendárního fotografa Dalibora Stacha:

„Při tom všem nemohu nevzpomenout na mého dávného přítele Dalibora Stacha, který dnes kontroluje moji práci odněkud shora, a domnívám se, že by mohl být i trochu spokojen. Dalibor totiž byl pan fotograf s velkým „F“. Nejen že uměl využít technických možností tehdejší doby, kdy podstatná část byla chemie a odehrávala se v temné komoře. Naučil mne nejen se dívat kolem sebe, ale i kriticky zhodnotit výsledek práce, mnohdy i neúspěšné, a mimo jiné mne také naučil dívat se na svět přes hledáček fotoaparátu a být přitom přesný a nemilosrdně odstraňovat to, co je špatné a co nevyšlo.

Škoda, že se nedožil dnešní techniky, protože by ji s velkou pravděpodobností dokázal využívat podstatně lépe než já. Byl uznávaným fotografem všude v zahraničí, byl oceňován na různých výstavách a získal i mezinárodní fotografické tituly, u nás však příliš znám nebyl.“

Bez fotoaparátu ani krok!„Dnes, když vycházím z domu, mám fotoaparát stále s sebou,“ tvrdí Jaroslav Kovář. „Naučil jsem se využívat náhodných příležitostí a zachycovat okamžiky, které nelze opakovat. Mám tak slušnou galerii kosů, kteří nestačili ulétnout z dosahu objektivu mého přístroje. Ovšem i v životě fotografa amatéra se stávají okamžiky, kdy je dobře, že fotoaparát neleží příliš daleko od ruky.“

Nepolapitelná vosa, fotomodelka„Nedávno jsem seděl u počítače a zpracovával úlovky z mé procházky, okno otevřené, teplé májové počasí a najednou mě vyrušilo nepříjemné bzučení. Létavý hmyz nemám příliš v lásce a první reakce byla asi taková, otevřít okno dokořán a nepříjemný hmyz vypudit ven. Než jsem však stačil najít okenní kliku, tak jsem zjistil, že se vlastně jedná o pořádnou vosu, která se snaží prorazit přes sklo zpátky do volného prostoru, a vzpomněl si, že na stolku vedle počítače ještě leží fotoaparát,“ líčí počátek akce Ostrovan. „Rychle jsem raději ještě okno přibouchl a hnal jsem se po „foťáku“. Ovšem přílišný spěch nebyl zcela na místě, protože zblblá vosa chvílemi poletovala směrem proti sklu a chvílemi unaveně lezla po skle.

Nastavil jsem na fotoaparátu prvky pro fotografování „makra“ a nastavil zaostřování na bodové. Potvora vosa to snad musela tušit, a byla neustále v pohybu a já také, ale s fotoaparátem u oka a ten malý čtvereček na monitoru jsem se snažil umístit na obraz těla vosy.
Nebudu zde líčit celý proces mého fotografického „lovu“, ale věřte mi, že to bylo opravdu martyrium. Jenže každý fotograf musí mít jistou dávku trpělivosti, a tak se mi přece jen podařilo několikrát zasáhnout pohyblivý cíl.

Vosu „modelku“ jsem pak vypohlavkoval z okna ven, pochopitelně, měl jsem se na pozoru před jejím žihadlem, ale nedal jsem jí šanci této zbraně využít. Vylétla, ani nepoděkovala a byla pryč. Hned jsem si sedl k počítači, jak jsem dodatečně zjistil, tak jsem spoušť stiskl asi 60krát, ale těch snímků jsoucích k dalšímu zpracování bylo jen asi deset a další selekcí jsem se dostal také jen k jedinému.
Nikdy bych býval neřekl, že vosa není hladká a že je ochlupená. Obrázek však nelže.
Co ještě dodat na závěr? Je sice pravdou, že mnoho obrázků vzniká náhodou, ale té náhodě je při tom zapotřebí ještě trochu pomoci.
Další důležitou okolností je, pokud se naskytne příležitost udělat nějaký trochu neobvyklý snímek, rozhodovat se rychle, neváhat a spíše okamžitě stisknout spoušť uzávěrky, pochopitelně za předpokladu, že fotoaparát neodpočívá někde v brašně ve skříni někde v bytě,“ končí své vyznání moderní fotografické technologii Jaroslav Kovář z Ostrova.