Přežila a v roce 2013 se vydala na cestu. Teď po čtyřech letech se rozhodla k druhému putování. „Kdo vstoupí na camino, tak buď bez toho nemůže už být a vrací se, nebo už se tam nikdy nevrátí,” říká po návratu domů.

Její druhá pouť začala 4. května. Měla potřebu ´dobít baterky´, přemýšlet, uspořádat si myšlenky v hlavě. Protentokrát zvolila jinou cestu a kombinaci kola s pěší chůzí. „Letěla jsem do Bilbaa, kde jsem si domluvila zapůjčení kola, a odtud vyrazila po pobřeží, říká se tomu Camino del Norte,” začala své vyprávění. Na kole zdolala zhruba 400 kilometrů, dalších 400 z Ovieda do Santiaga de Compostela pak pěšky. Celkem tedy za 22 dní, 6 dní na kole, 16 dní pěšky, urazila téměř 800 kilometrů. Bez jakékoli přípravy. „Je to fyzicky náročné. Potkala jsem Češku, která se musela vrátit, protože dostala zánět do nártu. Ale ten adrenalin, ta euforie to všechno přebije. Dá se to zvládnout,” zářila radostí a spokojeností. A už teď ví, že se na cestu nevydala naposledy a že na tu příští rozhodně nebude čekat další čtyři roky.

Jako poutník měla na batohu svatojakubskou mušli, takže všichni věděli, že je na pouti, a průkaz poutníka, tím se prokazovala na ubytovnách. „Je to tam jiné. Jdete tou krajinou, lidé se na vás usmívají, zdraví vás. Přijdete k domu, před kterým je stolek a na něm termoska s kávou, mléko, sušenky nebo ovoce pro poutníky. V jiné vesnici je zase otevřená garáž a v ní automat na kávu, na jídlo, pár stolků a židlí,” popisovala. Krajinou, kterou putovala, byla nadšená. Na cestu se vydávala každý den. Camino Primitivo, cesta, kterou se dál vydala, je bez větších měst, často musela zdolat denně přes 30 kilometrů k další ubytovně. „Člověk to pochopí, až když tam je, proto se sem lidé vrací. Je to něco neuvěřitelného, ten kontakt s Bohem, který tam každodenně zažívám. To se potom v běžném životě vytrácí. Jdete, přemýšlíte, to se vám potom semele ten každodenní život, vyčistíte si hlavu, máte celý den pro sebe. Nikdo vás neobtěžuje, lidé se respektují,” vyprávěla. Už na minulé cestě se seznámila s partou cyklistů a vzniklo z toho silné přátelství. Dokonce se kvůli nim zdokonalila ve španělštině, což všichni při letošním setkání ocenili. „Pět dní jsem pobyla i nich a jejich známých a všichni by si mě chtěli půjčit domů. Ti lidé jsou tam strašně srdeční,” smála se.

Ze Santiaga se Jitka Hlavsová vydala ještě na konec světa, jak se označuje nejvzdálenější výběžek do moře Finisterra. Na poutní cestu do Santiaga de Compostela se vydávají i lidé nevěřící nebo jiného vyznání, cestou potkávala i poutníky na vozíčku. Zdolat ji můžete na kole, pěšky i na zvířeti. V cíli pak obdržela certifikát o absolvování cesty. „Příště preferuju kolo. Mám víc času prohlédnout si místa, kam dorazím,“ uzavřela své vyprávění. Tak bueno camino – šťastnou cestu.