Příběh tehdy 14leté dívky, která přežila Terezín, Osvětim i pochod smrti, může být těžko uvěřitelný pro mnoho lidí a nevěřila mu ani samotná Eva Erbenová. „Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu někomu vyprávět svůj příběh. Když si vzpomenu na zástupy špinavých lidí, ve vlasech vši, nebo ten nechutný pach, který se kolem mě linul, těžko by se dalo říct, že to někdy skončí," líčí své pocity dnes už 85letá žena, která tento týden navštívila Sokolovsko.
Martu Löwidtovou s dcerou Evou transportovaly hlídky SS nejprve do Terezína, poté strávily šest týdnů v Osvětimi. Pochod smrti čistě židovských žen, původem převážně z Maďarska a Polska, mířil přes Gross Rosen do České republiky. Ženy prošly přes Aš směrem do koncentračního tábora ve Svatavě u Sokolova. Po příchodu Židovek do Svatavy ženy z tábora nevěřily tomu, jak přeživší Židovky v pochodu vypadaly. Byly naprosto vyčerpané, hladové a nemocné. Mezi takovými byla i Marta Löwidtová, která pocítila velkou slabost právě ve Svatavě. Druhý den po příchodu do tábora před zraky své dcery zemřela.


„Hlídky SS nás zavřely do takové haly, kde byl neskutečný puch. Na zemi byla sláma a v ní nějaký bílý prach, co páchl jako čpavek. Nechtěla jsem si na to lehnout i přes prosby mé matky. Když do dveří vešla dozorkyně, házela po nás chleba a já viděla maminku, jak se jí obracejí oči vzhůru. Nepřipouštěla jsem si, že umírá, a dávala jsem jí do úst chleba. Přestala jsem v momentě, kdy si pro její tělo přišla dozorkyně. Napsala jí na ruku Löwidtová a odtáhla ji na dvůr. Pak už si toho moc nepamatuji, byla jsem úplně mimo sebe," popsala hrůznou vzpomínku Erbenová.
Pochod smrti pokračoval dál a mezi ženami byla i 14letá Eva. Když průvod přišel do další zastávky, zřejmě v oblasti Čisté, usnula Eva v koutě, kde byla hromada hnoje.


„Byla mi zima, takže jsem neřešila, v čem vlastně ležím. Poté co jsem se probrala, jsem vedle sebe viděla mladého muže, který na statku pracoval. Řekl mi, ty žiješ? Utíkej odsud, nebo tě tady chytí," říká vypravěčka. Jeho slova vzala vážně a vydala se na delší trasu. Potkala po cestě několik lidí, dobrého německého vojáka, který jí dal napít. A na druhou stranu vojáky, kteří ji chtěli zabít. Jeden z nich ale nakonec pronesl: „Nech ji být, stejně chcípne sama," a Eva utíkala, co jí síly stačily.


„Pamatuji si, že se mě chtěli ujmout nějací dva kluci. Říkali, ať jdu s nimi. Jenže já měla hrozný průjem, potom co mi dal německý voják ty pochutiny, kávu a mléko. Mé tělo na to nebylo zvyklé, takže odešli beze mne,"dodává Erbenová.
Zázrak přišel na poslední chvíli, kdy mladičkou Evu našli rodiče jednoho ze zmiňovaných chlapců. Bydleli vedle německého domu, a tak poprosili bratra, aby si Evu odvezl do Postřekova na Domažlicku. Po příjezdu byla Eva ve špatném zdravotním stavu, takže rodina musela zavolat lékaře. Místní byl nedůvěryhodný, a tak dívenku prohlédla porodní bába.


„Ještě dnes slyším, co řekla. Přežije, když jí nebudete dávat jíst. Místo potravy jsem dostávala od kojných mateřské mléko, to mě udrželo naživu. Od té doby říkám, že jsem se v Postřekově podruhé narodila," svěřila se na závěr Eva Erbenová, která nyní žije i s rodinou v Izraeli. Vydala několik knížek, jednou z nich je i kniha v češtině „Sen". Rovněž velmi přesný dokument o životě Evy Erbenové nese název „O zlém snu".

Autor: Klára Čurlinová